Ženy žijící na venkově měly svůj den

Patnáctý říjen je Světovým dnem žen žijících na venkově. Věnovaný je těm ženám, které na venkově žijí a pracují většinou v zemědělství. Obětují pohodlí a často i vyšší výdělky ve městě.

Neděle tak byla poctou i Josefě Březinové. Pětasedmesátiletá žena žila ve čtyřech vesnicích na Uherskohradišťsku. V Medlovicích. Velehradě, Břestku a Chabaních.

Chabaně jsou v podstatě horská osada, tak trochu zapomenutá. Rodina Josefy Březinové tu kdysi hospodařila opravdu ve velkém. Starali se o devadesát prasat, deset býků, koně a drůbež.

A tím práce nekončila. K hospodářství patří i dva tisíce hlav vinné révy. I dnes v pětasedmdesáti letech paní Březinová ve vinohradu pracuje.

„Mě práca baví. Nedovedu nečinně sedět, takže práca mě baví a práca mě baví nejvíc na poli a se zvířaty,“ vysvětluje.

Josefa Březinová.|foto: Pavel Sedláček

Obavy neměla ani při práci s urostlými býky, kteří mají mezi laiky pověst agresivních vzteklounů. „Když s nimi od mala dobře zacházíte a nikdy nezvýšíte hlas, a nikdy neudeříte, tak se chovají úplně normálně. Nikdy se po mě neohnal. Třeba došel ke mně, já jsem ho poškrabkala a byl v pohodě,“ vzpomíná Březinová.

Chabaně jsou opravdu zapomenutý kraj. Když v zimě napadlo hodně sněhu, nebo bylo náledí a autem se jezdit nedalo, zapřáhl manžel paní Březinové koně a jeli nakoupit do vesnice na koni.

„Měli jsme jenom jedneho koňa a víceméně, to už jsme měli manžel do důchodu, že jezdil na dřevo do lesa nebo tak jenom projížďky s koněm,“ vzpomíná Josefa Březinová.

Dům Březinových v Chabaních.|foto: Pavel Sedláček

Na venkově prožila celý život, ve městě nikdy nežila. „Protože jsem si vzala manžela, který lnul k půdě, k lesu, ke zvířatom. Tak mě pomalu zpracovával, a já jsem se přizpůsobila, takže jsem musela jezdit traktorem, jezdit s koněm, co bylo potřeba. Poklízet dobytek ráno. Ve čtyři hodiny se vstalo,“ popisuje.

Město ji odrazuje svým hlukem, lidnatostí i malou plochou, kterou má každý člověk jen pro sebe. „Tady se člověk podívá, a když mávnu rukou, tak toto je všechno naše,“ konstatuje Josefa Březinová.