Ecce Homo - rakouský státní bankrot roku 1811

S nimi se ovšem svezla veškerá měna, takže Rakousko zažilo svůj první novodobý krach státních financí. Rána to byla tak hrozná, že na ni obyvatelstvo ještě po celé 19. století nedokázalo zapomenout.

Abychom odhalili kořeny této katastrofy, musíme se vrátit v dějinách. Marie Terezie byla tou panovnicí, jež zavedla papírovou měnu, známé bankocetle. Důvodem k tomu bylo již tehdy vzrůstající zadlužení státu. Kovová měna prostě musela obsahovat předepsané množství drahého kovu. Samozřejmě i to šlo do jisté míry ošidit, ale mince mohla být snadno přezkoumána.

Ostatně s lehkou mincí, v níž obsah drahého kovu neodpovídal nominálu, jsme již měli dosti rozsáhlé zkušenosti, třeba na počátku třicetileté války. Takový problém papírové peníze nepřinášely. Nečekalo se přece, že budou mít nějakou hodnotu samy o sobě, byly pouze symbolem důvěry ve stát, který se zaručoval, že je bude možno směnit za plnohodnotnou měnu. Stát, respektive panovník, také původně neměl v úmyslu dělat něco špatného. Svoje dluhy se snažil platit, i když mu to někdy činilo potíže. Soukromníci ostatně nebyli povinni bankocetle přijímat, a tak papírové peníze plnily svoji funkci dobře.

Problém však dozrál v době napoleonských válek, kdy válka vysávala peníze soukromníků i státního sektoru. Postupně byly vyčerpány všechny možnosti úvěru. Vláda vypsala různé domácí státní půjčky - válečnou, loterijní a také 10 % daň z majetku, a současně se stále větším zalíbením pohlížela na možnosti, které skýtaly papírové peníze. Proč jich nevytisknout o něco více?

S krytím si můžeme dělat starosti po válce. Tak se stalo, že koncem roku 1794 bylo v oběhu bankocetlí za 32 miliónů 179 tisíc zlatých, ale o pouhé tři roky později to už bylo třikrát více. Když se Napoleon zmocnil r. 1799 vlády ve Francii, Rakousko překračovalo stomiliónovou hranici. Tam se však inflace nezastavila a s každým rokem přibýval téměř další stomilión. V r. 1810 to bylo 730 miliónů a miliarda byla pokořena na počátku r. 1811.

Jenže to už se blížil konec, který běžný spotřebitel tušil již dávno. Přemíra papírových peněz vedla k tomu, že je nikdo nechtěl a vytvořil se tak nelegální kurs stříbrného oběživa. Jeden stříbrný zlatník se běžně kupoval za 12 zlatých v bankocetlích. Přetopený kotel státních financí praskl právě před dvěma stoletími. Měna se zhroutila a císař musel přistoupit ke zvláštnímu opatření.

Vláda se pokoušela předejít krizi již dříve, ale její opatření byla bezzubá. Za situace, kdy permanentně prohrávající Rakousko mělo platit 85 miliónů zlatých franků kontribuce, tvořily splátky státního dluhu celých 29 % státních příjmů. Vláda nabídla patentem z února 1810 částečné vyrovnání občanům, kteří budou ochotni vyměnit bankovky za úpisy státní půjčky, které jim bude postupně splácet z výnosu daní.

Nápad se však neujal. Proto rakouská vláda před dvěma stoletími vyhlásila státní bankrot a zastavila všechny výplaty. Bankovky byly ponechány v oběhu jen do konce ledna příštího roku a podle patentu prezidenta rakouské dvorské komory Josefa hraběte Wallise ze dne 15. 3. 1811 byly vyměňovány za nové bankovky v hodnotě 1/5 svého nominálu.

V praxi to znamenalo 80 % státní úpadek, neboť s bankocetlemi se svezla i kovová mince, která rovněž devalvovala na 1/5 své dřívější hodnoty. Patent o státním bankrotu byl vylepen na veřejných místech už v šest hodin ráno, a tak se občané rakouské monarchie probouzeli do kalného rána chudší o 4/5 svého majetku. Bylo by hezké, kdyby tento příspěvek popisoval jen dávno minulý prohřešek ekonomů. Mám však strach, že chuť hřešit neztratili dodnes. Hezký den!