Wes Anderson: Moje postavy prožívají to, o čem jsem jako malý snil
Čajovna s vítězi FAMUfestu 2012 a hlavní zahraniční hvězdou festivalu.
Nejrenomovanější česká filmová škola, FAMU pořádá každá rok v proměnlivé studentské produkci svůj FAMUfest – a přizvaná odborná porota na něm uděluje širokou škálu cen. Ve dnešní Čajovně se pestře ohlédneme za FAMUfestem 2012, který měl v čele Američana Wese Andersona jako hosta.
Čajovna přináší z FAMUfestu 4 rozhovory – s Janem Látalem a Asmarou Beraki, kteří byli oceněni za své filmy Jeden den v životě a Kdekoli jinde. Ten první byl oceněný za režii, druhý jmenovaný dostal cenu za nejlepší hraný film. K filmu Kdekoli jinde jsme také připravili rozhovor s jednou z hlavních představitelek, herečkou Ivanou Uhlířovou, která s Asmarou Beraki, režisérkou eritrejského původu, usazenou v Česku, natočila Kdekoliv jinde už jako druhý společný film.
Navíc ale nabízíme taky záznam (a přepis) části scénického rozhovoru s neočekávanou hvězdou FAMUfestu 2012, americkým režisérem Wesem Andersonem (Až vyjde měsíc, Život pod vodou, Darjeeling Limited, Taková zvláštní rodinka ad.). Ten se sice jako svérázný komediograf vůbec nehodil do noirové ladění FAMUfestu 2012, ale odmítnout příležitost pohostit na festivalu takovou prvořadou americkou hvězdu pochopitelně pořadatele ani nenapadlo.
Poslechněte si záznam Čajovny ze čtvrtka 13. prosince!
Scenárista a režisér Wes Anderson (*1969), autor filmů Až vyjde měsíc, Fantastický pan Lišák, Život pod vodou a dalších. Ve svých posledních filmech s nezaměnitelnou, lehce retro stylizovanou patinou a svérázným smyslem pro humor režíroval například Owena Wilsona, Bruce Willise, Cate Blanchettovou, Edwarda Nortona, Billa Murrayho, Tilda Swintonovou, Frances McDormandovou nebo Harveyho Keitela, Do Česka nezavítá současný americký filmař takového věhlasu úplně každý den, a tak na jeho debatě na Nové scéně Národního divadla bylo narváno. V Evropě teď Wes Anderson připravuje nový snímek Grand Budapest Hotel, kde mají hrát Ralph Fiennes, Bill Murray, Jude Law, Owen Wilson a další. Proto ho taky v Německu, Francii i Česku na obhlídky doprovází dvorní kameraman Robert D. Yeoman, který také zasáhl do diskuse, záznam jejíž úvodní částí vám teď nabízíme. Diskusi spolu se studenty vedl v angličtině děkan FAMU Pavel Jech.
Hrdinové vašich filmů jsou dost neobvyklí, výrazní. Byl jste jako dítě taky takový? Žil jste takovými dobrodružství, která teď režírujete ve filmech?
Ano, prožíval jsem spousty různých věcí. Jako malý jsem natočil krátké filmy a napsal jsem divadelní hry. Ale myslím, že aniž bych si to uvědomoval, tak filmy, které jsem natočil, jsou do velké míry o postavách prožívajících věci, o kterých jsem jako malý snil – spíš než že by prožívaly to, co já jsem prožil. A taky mají problémy, které jsem si já spíš jen představoval.A zvlášť to platí pro poslední film nazvaný Až vyjde měsíc (Moonrise Kingdom). Je inspirovaný událostmi z mého dětství, ale ještě mnohem víc je inspirovaný tím, co se mi jako malému nestalo.
Společně s kameramanem Robertem Yeomanem spolupracujete od počátku, od filmu Bottle Rocket. Jak moc jste váš typický styl budovali společně?
Wes Anderson: Když jsme točili film Grázlové (Bottle Rocket), což už je pěkně dávno, to musí být před 16 až 17 lety, věděl jsem, co chci mít zhruba v záběru, něco o objektivech, ale nevěděl jsem prakticky nic o svícení. A vlastně toho o svícení pořád moc nevím. Pořád s tím bojuju. Bob mě svícení pořád učí. Teď jsme v Berlíně na zkoušku zasvítili jednu scénu a zkoušeli jsme snad všechny možnosti, abychom o nich pak mohli diskutovat. Jde o principy, které se pořád pokouším pochopit :-).Naše spolupráce spočívá v tom, že já se od Boba učím hodně o kameře a snímání. Když spolupracuju s jinými kameramany na jiných, menších projektech, vidím, v čem je Bobova síla. Myslím, že Bob je jeden z nejlepších žijících kameramanů. Když vidím někoho jiného, jak se mu nedaří připravit záběr, říkám si, o co by to bylo jednoduší, kdyby tu byl Bob.Tak to je několik mých myšlenek na tohle téma. :-)
Robert D. Yeoman: Díky... Myslím, že se to všechno odvíjí od začátku naší spolupráce na filmu Bottle Rocket. Hned při prvním setkání jsme si padli do oka, přitahují nás stejné filmy a vizualita a máme stejné vidění světa. Takže to byla přirozená věc, že jsme začali spolupracovat. Myslím, že v průběhu let se pro mě natáčení filmů s Wesem zjednodušilo, protože vidíme věci podobně a já dokážu předvídat, co se mu bude líbit. Nebo dokonce i kde bude chtít natáčet a tak. Jestli znáte jeho styl, víte, že je hodně dobře rozpoznatelný. Někdy se samozřejmě taky pletu, ale většinou už vím, co a jak a jsem poměrně blízko vizi, kterou Wes má. Trávíme spolu hodně času před natáčením – na obhlídkách i debatami o tom, jak by měl film vypadat, takže když dorazí štáb s herci, tak máme poměrně jasný plán a dokážeme pracovat hodně účelně. Takhle to funguje.
Jste velmi přesný v inscenování dění, zaplňování, možná až přeplňování záběru. Nebojíte se někdy, že překročíte nějakou hranici, pro publikum to bude příliš a půjde to proti emocím postav?
Myslím, že jsem v průběhu let udělal jedno rozhodnutí... Filmy jsem totiž začal natáčet se scénářem, který jsem napsal s kamarádem. Děj se odehrával na místech která jsem znal a měl jsem nějakou představu, jak to celé bude vypadat. Hodně věcí jsme si připravili. Ale když jsme začali natáčet, viděl jsem denní práce, to, co jsme zrovna natočili, nevypadalo tak, jak jsem čekal. Kombinace všech těch věcí, které jsme si pro film připravili, pro mě byla překvapení. A to se mi vlastně stává s každým filmem.Časem jsem se naučil používat své nápady a vlastní imaginaci, různě to kombinovat. A ať už je výsledek jakýkoli, lidi mi říkají, že mě v tom dokážou rozpoznat, že je to můj film. Z nějakého důvodu jsou moje filmy rozpoznatelné. Někdy se pokouším udělat věci úplně jinak, ale hlavně se snažím, aby mi film byl co nejblíž, chci následovat svoji vlastní inspiraci. Cítím, že bych se neměl bránit tomu, co děla ty filmy mými filmy. Takhle nějak to pojímám. A co týče toho, že bych v tom zašel příliš daleko... Moje vlastně filmy jsou uzpůsobené k tomu, aby v sobě měly víc nápadů najednou a když mě něco inspiruje a myslím, že by to mohlo nějakou scénu obohatit, tak to jednoduše zkusím do záběru přidat. Takže se ty záběry pořád vyvíjejí.
A taky nás to vede k tomu dívat se na ty filmy znovu a znovu a něco v nich ještě nacházet.
Jo, to by byl ten nejlepší možný případ.
Ve vašem filmu Až vyjde měsíc je mnoho nových stylových elementů. Můžete nám říct něco k tomu, proč jste se rozhodl ke změnám? Wes Anderson: Ano, na tom filmu jsme řadu věcí dělali jinak. Zaprvé jsme ho natáčeli jsme ho na 16mm film, což jsem neudělal od svého prvního krátkého filmu, který předcházel snímku Bottle Rocket. Udělali jsme několik testů a našli jsme 16mm materiál, který se nám líbil svou pomalostí a citlivostí k zelené barvě. A taky jsme objevili kamery značky Aaton, typ A-Minima. Jsou tak malé, že vlastně nejsou myšlené k tomu, aby se nosily na rameni. Má se s nimi natáčet jako s videokamerou. Když je tak držíte, jsou v úrovni očí dvanáctiletého dítěte. Před tím to vypadalo, že při natáčení vznikne řada záběrů shora, protože jsme prostě natáčeli se spoustou dětí a lidí menší postavy.Měli jsme těch kamer pět a zkoušeli jsme je udržet pořád ve hře. Jakmile v jedné došel film, měl ji kameraman odevzdat a dostat novou se založeným filmem. Tak úplně to nevycházelo, vždycky se objevil nějaký technický problém s některou z nich, ale byla to důležitá součást natáčení. A v závěru je černobílá scéna. Nejdřív jsme natočený materiál při postprodukci zbavili barev a pak jsme přidali trochu modré. K tomuhle řešení jsme se přiklonili až poměrně pozdě. Používáme poměrně staromódní metody, ale závěr připravy filmu je pochopitelně digitální, jako u všech filmů dneska. strávili jsme s tím hodně času a podle mě je to krásná, jaksi navíc přidaná kreativní fáze filmařiny.
Robert D. Yeoman: Částečným důvodem toho rozhodnutí pro 16mm film bylo taky to, že jsme natáčeli v lesích, v celkem odlehlých místech. S 35mm filmem máte hodně vybavení, které vás brzdí, nemůžete prostě popadnout kameru a rozběhnout se s ní někam do lesa, což jsme chtěli. Takže 16mm film byl na tohle perfektní. S digitálními nástroji ve zmíněné postprodukci máte navíc hodně dalších možností, jak s obrazem pracovat. Spousta lidí byla hodně překvapená tím, že to je natočené na šestnáctku, slyšel jsem to víckrát.
Nejlepší snímky FAMUfestu 2012
Asmara Beraki, původem americko-eritrejská filmařka, usazená v Česku, natočila oceněný film Kdekoli jinde a nedávno FAMU také absolvovala. Snímek je atmosférický, civilní a lehce distancovaný portrét čtyř postav ve Washingtonu. Původem eritrejský taxikář Tesfai dohlíží na své dvě dospívající děti, zatímco jeho bývalá manželka je na líbánkách s novým mužem. Tesfai, kterého hraje skutečný režisérčin otec, se také snaží sžít s novým hostem, Češkou Sofií, kterou hraje Ivana Uhlířová. Jak říká anotace filmu, „jejich vztahy ovlivňuje pocit neklidu a stísněnosti, protože někteří z nich cítí, že by měli být někde jinde, kdekoli jinde.” Film Kdekoliv jinde dostal cenu za nejlepší hraný film na FAMUfestu 2012.
Absolutním vítězem Famufestu se mimochodem stal – také hraný – film Příliš mladá noc, v českých kinech uvedený už po zimní světové premiéře na Berlinale a jarní české premiéře na Febiofestu.
Bakalářský film Asmary Beraki Průvodkyně (Tour Guide)
Zajímavý (dů)vtipný koncept představil ve snímku Jeden den v životě pozdější laureát Ceny za režii na letošním FAMUfestu Jan Látal. Jde o „portrét člověka skrze věci, které vlastní”. Látalovy starší filmy, jako například koncepčně příbuzný dokument Kde domov můj (o kterém v Čajovně taky mluvíme) můžete vidět na jeho Vimeo kanálu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
