Potrhané a slepované dětství Jitky Brody Mikulicové
Její rukopis je jasně čitelný – obrazy záměrně působí jako nedopovězené, nahodilé či útržkovité, sochy zase provokují svými sociálními tématy. I když jedna z nejvýraznějších ženských malířských osobností z generace narozené v 80. letech vystavuje řídčeji než její vrstevníci a rozhodně méně, než by si zasloužila, její tvorbu ani tak nelze přehlédnout – nikdo druhý nedokáže tak originálně spojovat vzpomínky na dětství se žhavou současností jako host nedělní Noční Čajovny 5. července Jitka Brody Mikulicová.
Obrazy této výtvarnice lze snad nejpřesněji popsat jako malované koláže – na plátně se totiž skvěle prolínají čistě malířské postupy se starými rodinnými fotografiemi, výstřižky z dobových časopisů a novin nebo třeba dávné tapety. Výsledkem je na tuzemské umělecké scéně ojedinělá surrealistická retro estetika, kterou sama autorka komentuje slovy: “Pracuji podobným způsobem, jaký používají malé děti, které roztrhají papíry a pak je nahodilým způsobem lepí na podložku.” Na rozdíl od nich však Jitka Brody Mikulicová do svých děl dokáže implantovat i dřevo či slámu. Konečné dílo tak nezapře autorčin “vesnický” původ a nepřehlédnutelnou inspiraci lidovým uměním.
„Přitahuje mě naivita a dekadence lidové tvořivosti, takže se snažím najít formu, která by v sobě tyto prvky zahrnovala,” tvrdí absolventka brněnské Fakulty výtvarných umění a pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové, která se navíc může pochlubit stáží u věhlasného německého výtvarníka Nea Raucha. „Objevila jsem ho prostřednictvím jeho monografie při svém pobytu v zahraničí a byla jsem okouzlena jeho stylem. Požádala jsem tedy o přijetí do jeho ateliéru a ono to vyšlo,“ vzpomíná na studijní pobyt u celosvětové proslulé malířské celebrity. A i když Neo Rauch je nezpochybnitelnou ikonou s velmi výrazným rukopisem, není důvod hledat vliv lipské školy v dílech Jitky Brody Mikulicové. Její autorský styl čerpá z mnoha inspirací, ale ve výsledku je velmi jedinečný.
Svědčí o tom jak série sádrových odlitků černošských těl s názvem Černoušek Bu Bu, které jsou upraveny do formy utilitárních předmětů, jako je svícen, návnada, věšák nebo koště. “Chtěla jsem tímhle provokativním způsobem odkázat k problematice rasového multikulturalismu,” tvrdí autorka, která tyto “sochy” vytvořila za pomoci svých přátel, kteří byli ochotni se nechat odlít.Ostatně byli ji nápomocní i při dalším pozoruhodném projektu, kterým jsou portréty rozesmátých tváří, vyrytých do leštěné žuly – přesně jako je tomu na hřbitovních náhrobcích. Mimochodem právě odtud vzešla inspirace k jejich vytvoření. “Objevila jsem na našem vesnickém hřbitově takhle zpracovaný náhrobek malého chlapce, který měl stejné příjmení jako já – není to nikdo z rodiny, čistě shoda jmen, přesto mě to zasáhlo. A tak jsem namalovala svůj portrét, na kterém se šťastně směji, jenž se ovšem po vyrytí do kamene zmrazil v optimistickou křeč,“ popisuje Jitka Brody Mikulicová, jejíž prostřední jméno dává tušit, že je manželkou neméně nonkonformního umělce Ondřeje Brodyho, který už ve svých uměleckých dílech zkusil rovněž ledacos - pomočil se, zapálil se, případně se spolu s dalšími umělci vykálel v expozici Národní galerie.
A jak se žije dvěma umělcům v jedné domácnosti? “Samozřejmě, že chodíme na výstavy a diskutujeme o umění, ale v první řadě je pro nás umění společným pohledem na svět, “ tvrdí Jitka Brody-Mikulicová a dodává: “Ale v době, kdy máme dvě malé děti, je poněkud obtížnější věnovat se umění – aby jeden mohl tvořit, musí druhý hlídat!” To by se však mělo brzy podle výtvarčiných slov změnit: “Starší syn půjde do školky a i ten mladší už se mých obrázků přestal bát a říkat jim Bubáci.” Snad se tedy v dohledné době dočkáme nové samostatné výstavy, kterou by si Jitka Brody-Mikulicová už dávno zasloužila.
Čajovnu vysíláme v repríze, v premiéře jste pořad mohli slyšet 5. dubna 2015.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
