Přitažlivá náročnost Jana Merty
V generaci umělců, která vstoupila na scénu v průběhu osmdesátých let, je považován za jednoho z nejlepších malířů. On sám sice říká, že jeho obrazy se nikdy nestanou trhákem, protože jsou náročné, takže se nedají pojmout jako rychlé občerstvení a nepřitáhnou davy, přesto je dnes zastupován německými a rakouskými galeristy a několikrát byl zvolen Osobností roku za výrazný počin na české výtvarné scéně.
Jeho cesta k umění nebyla nikterak jednoduchá. Narodil se 4. prosince 1952 v Šumperku do rodiny evangelického faráře. V uvolněných letech 1968 – 1972 se mu ještě podařilo vystudovat Střední odbornou školu výtvarnou, ale nastupující normalizace a jeho rodinný původ byly příčinou, proč byl při přijímacích zkouškách na Akademii výtvarných umění dvakrát odmítnut; o politických příčinách jeho neúspěchu ho ujistilo i nepřijetí na pedagogickou fakultu. Začal tedy pracovat jako vrátný a hlídač v Národní galerii, kde si buď listoval Goyovými a Rembrandtovými grafikami nebo v kukani maloval, dokud nebyl udán jedním z kunsthistoriků, že zanedbává své pracovní povinnosti. Posléze zase kvůli domovnickému bytu pracoval jako provozní technik na Obvodním podniku bytového hospodářství. „Jednou mě potkal můj učitel Jan Daniel Smetana z Ústí nad Labem zrovna ve chvíli, kdy jsem šel umývat domy. Přesvědčil mě, abych si zase podal přihlášku na AVU – zkusil jsem to a oni mě přijali,“ vzpomíná Jan Merta na rok 1981.
V ročníku byl ze všech nejstarší, ale s kolegy si rozuměl – patřili k nim třeba Petr Nikl nebo Tomáš Císařovský, Jiří David měl svou vůbec první výstavu v Praze právě v Mertově ateliéru v Petrské ulici. „Navštěvovali jsme ateliéry tehdy neoficiálních umělců jako Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Václava Boštíka nebo Čestmíra Kafky a poznávali jsme skutečné české umění,“ vzpomíná na studia na dlouho zapovězené Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval v roce 1987.
O dva roky později začal samostatně vystavovat a ve svobodných devadesátých letech patřil k okruhu známé pražské galerie MXM. Brzy se stal pravděpodobně nejvýraznější postavou české výtvarné postmoderny. A i když se vedle malby věnoval i plastice nebo konceptuálnímu umění, středobodem jeho díla zůstávají obrazy, o kterých sám říká, že jsou vždy předmětné, odkazují k člověku, občas člověka i přímo zobrazují a inspirují se konkrétními zážitky z jeho života. Navzdory tomu je jeho tvorba těžko zařaditelná a teoretici výtvarného umění se shodují, že je na hranici mezi něčím a něčím: přítomností a nepřítomností, reflexí a prožitkem...
Vedle této polohy však dokáže Jan Merta jasně vyjádřit svůj kategorický názor – například v roce 2010, kdy se rozhodl zareagovat na výrok německého skladatele Karlheinze Stockhausena, který teroristický útok na newyorská Dvojčata označil za největší umělecké dílo, jaké kdy existovalo. A i když Jan Merta nepatří k aktivistickým umělcům, kteří mají potřebu reagovat na každodenní události, společenské absurdity nebo excesy politiků, připravil výstavu sedmi obrazů nazvanou Stockhausenova symfonie – učinil tak s dostatečným devítiletým odstupem a dva roky po skladatelově smrti. V galerii Zdeňka Sklenáře tak bylo k vidění třeba rozměrné plátno Karlheinz Stockhausen provádí svou symfonii Cyklon B, na němž je zachycena velká hlava starého skladatele - dívá se kontrolním průzorem do sálu plného lidí a je trochu udivena. Kousek napravo od středu davu totiž vidí sebe sama v mladém věku... Výkladů existuje mnoho, ale jak říká sám výtvarník: „Rád nechávám divákům prostor pro jejich myšlenky.“ A to lze vztáhnout na všechny jeho obrazy – nejsou prvoplánové, chtějí svůj čas, ale tahle investice se rozhodně vyplatí!
Čajovnu s Janem Mertou vysíláme v neděli 2. srpna od 23:15. Pořad je reprízou z letošního června.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
