Obrazové houštiny Julia Reichela „zkrátka fungují“

5. únor 2017

Záměrně boří tradici závěsného obrazu, kdy je malířské plátno nataženo na dřevěný rám, a naopak pracuje pouze se syrovými plátny, které jsou ledabyle připevněny ke zdi jedno na druhém. Těžko by našel věrnější obraz vlastního života.

„Říci že maluje, není úplně výstižné. On totiž maluje a maluje a ještě desetkrát maluje,“ velmi trefně charakterizuje sběratel a kurátor Richard Adam tvorbu Julia Reichela, který vytváří desítky a desítky obrazů, rozměrných, nenapnutých a povětšinou abstraktních.

„A pak je věší, třeba patnáct nebo dvacet, asi tak po centimetru nad sebe a tím i přes sebe, takže před sebou máte houštinu pláten, kdy vidět je jen ten obraz nahoře,“ dodává dlouholetý kurátor proslulé brněnské Wannieck Gallery.

Nechtěl jsem štvát lidi tím, že bych maloval graffiti po barácích. Tak jsem dělal nákladní vagony.

Všechno to začalo u graffiti. Julius Reichel, který se narodil roku 1981 v Kaplici, si tou dobou odbýval civilní službu na zámku v Českém Krumlově, kde půldruhého roku dělal zahradníka.

„To byla pohodová práce, kam jsem chodil odpočívat po divokých nocích. Přes den romantické zaměstnání a v noci tvrdá dřina v podobě graffiti. Nikdy jsem ovšem nesprejoval po zdech domů – já dělal nákladní vagony, které na mě působily jako ztracená plocha.“

„Měl jsem pocit, že tím svému okolí ubližuju nejmíň – nechtěl jsem štvát lidi tím, že bych maloval po barácích. I tak jsem měl ovšem smůlu a párkrát mě chytli, načež následoval trest v podobě veřejně prospěšných prací. Prostě jsem udělal pár chyb, to se v životě stává,“ konstatuje Reichel.

03794422.jpeg

Dodnes je sice graffiti v jeho tvorbě lehce patrné, ale pro jeho současný styl už zdaleka není určující. „Bylo to důležité období, ale už je to pryč,“ říká umělec, který studoval rok v ateliéru Milana Knížáka na pražské Akademii výtvarných umění, aby následně absolvoval Ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Dnes však podotýká, že si vlastě není jistý, jestli lze umění vůbec studovat.

Člověk by měl dělat, co chce, a pak se uvidí, jestli to bude fungovat, nebo ne.

„Je sranda, jak jsou na škole všichni strašní umělci, aby pět let po jejím skončení buď už umění nedělali, nebo dělali něco, co naprosto nikoho nezajímá,“ soudí výtvarník, který podle svých slov šel na první uměleckou školu s iluzemi, zatímco na druhou už jen z nutnosti, aby měl nějaké vzdělání. „Nakonec se pro mě škola stala jen super místem, kde má člověk zadarmo ateliér,“ říká Reichel.

Pro něj je umění v první řadě otázka vnitřní a vnější svobody. „Člověk by měl dělat, co chce, a pak se uvidí, jestli to bude fungovat, nebo ne. Pokud ne, tak aby si vydělal na chleba, bude muset začít dělat něco jiného. Ale pokud bude mít štěstí – a takových lidí je opravdu málo – tak to fungovat bude a on se bude moct živit něčím, co pro něj má opravdový smysl.“ Sám prý má štěstí, že patří mezi ty, jejichž umění lidi zajímá, protože zkrátka funguje.

autor: Honza Dědek
Spustit audio