Africká hudba v dokumentech: Nejdřív nás budou muset zabít

Stejnou filosofií se řídí také režiséři dokumentárních filmů o africké hudbě. Bez zkrášlování a na způsob šoku jdou s holou pravdou ven, což je často jediný způsob, jak upozornit na setrvávající problémy a netečnost politiků. Nabízejí ale i nádherné lidské příběhy a připomínají, že naděje umírá jako poslední.

The Revolution Won’t Be Televised (2016)

Na otázku do jaké míry se silou společenských komentářů vyrovnají mladí rapeři uctívaným griotům, odpovídá ve filmu senegalská režisérka Rama Thiaw. Neskrývá, že si titul The Revolution Won’t Be Televised vypůjčila od „praotce hip hopu“ Gila Scott-Herona.

Popisuje přitom konkrétní, v přímé přenosu sledovaný případ, kdy hnutí Y’en a marre (Už toho bylo dost ) složené z raperů a nezávislých novinářů zmobilizovalo během voleb v roce 2012 Senegal. Zabránilo tak nenáviděnému presidentovi Abdoulaye Wademu zůstat dál v úřadu, čímž potvrdilo, že hip hop dnes v Africe představuje doslova smrtící zbraň.

Y’en a marre, sledováni filmovým štábem Ramy Thiaw, převzali namísto griotů roli praporečníků, vyvedli lidi do ulic a údernými skladbami rozšířili zprávu: „Hej lidi, máme big problém, koukejte se zaregistrovat a jít k volbám. Fucking Wade.“

Sdružení Y’en a marre spontánně vzniklo začátkem roku 2011 v chudinském předměstí Dakaru během jednoho z nesčetných výpadků elektřiny. Raperům Thiatovi, Fou Maladevovi, Kilifeuovi a novinářům Fadelovi Barro, Aliou Sanemeu a Denise Sowaovi prý došla trpělivost. Nikdy se nespojili se žádnou stranou ani nelobovali za konkrétního prezidentského kandidáta, organizací nenásilných protestů a shromáždění bojovali za odstranění Wadeho, se kterým si spojovali všechny problémy s chudobou a korupcí.

Údajně přesvědčili přes milion lidí a vydali kompilaci Y’en a marre s hitem Faux! Pas Forcé z něhož se stala předvolební hymna: „Ukradl jsi naše peníze a použil je pro svůj klan. Nehraj si s námi, čekáme tě na ulici.“ Film byl uveden na letošním festivalu Berlinale a získal cenu Mezinárodní federace filmových kritiků.

Music of Exile of the Western Sahara (2016)

V loňském roce jsme si připomněli 40. výročí tzv. Zeleného pochodu, kdy na povel marockého krále Hasana II. vstoupily na území Západní Sahary sta tisíce Maročanů a tím de facto začala dodnes trvající okupace země. Britská režisérka Katriona Holmes ve filmu vede v alžírských uprchlických táborech rozhovory se západosaharskými hudebníky, konkrétně členy skupiny Shaheed El Uali Band, přímými účastníky nejprve vojenského, později především politického a kulturního boje za svobodu.

Za hudební symbol a neústupnou ambasadorku národa Saharawis bude už navždy považována loni zesnulá zpěvačka Mariem Hassan, v jejichž šlépějích dnes kráčí Aziza Brahim.

El Gusto (2011)

Analogie s filmem Buena Vista Social Club docela sedí. Tak, jako si po dlouhých desetiletích padli do náruče kubánští muzikantští důchodci, dali se v roce 2012 dohromady hudebníci v Alžíru. Sedí i posloupnost. Na samém začátku byla náhoda, následovaná nezměrným úsilím veterány najít a přemluvit k návratu, to vše završeno koncerty, alby a úspěšným filmem El Gusto (The Good Mood).

Odkrývá historii alžírského stylu chaabi a připomíná časy, kdy ho společně hráli arabští a židovští muzikanti než je v roce 1962 rozprášily represe spojené s vyhlášením nezávislosti Alžírska, nicméně ústřední téma filmu představuje hlavně zachycení jejich opětovného setkání.

Že se tak mohlo po půl století stát, zařídila na samém začátku teprve třiadvacetiletá Safinez Bousbia, Alžířanka žijící v Irsku, ponejprv studentka architektury, nakonec z vůle okolností hudební producentka a filmová režisérka. Stálo jí to osm let života, poničené zdraví a veškerý majetek, včetně zděděného stáda osmdesáti koz. Úspěch filmu, fantasticky přijaté koncerty čtyřicetičlenného orchestru a znovuoživený příběh vzniku chaabi ale veškeré strasti smazaly.

Z natáčení dokumentu El Gusto (2011) |foto: Oficiální web filmu El Gusto

Safinez Bousbia se ve filmu ujala role průvodkyně, s hudebníky vede rozhovory, nechává je unášet se vzpomínkami a vyprávěním, co všechno pro ně tehdy znamenalo chaabi. Brzy pochopíme, že snad nikde jinde než v úzkých křivolakých uličkách starobylé čtvrti Casbah, v níž v sekulární symbióze vedle sebe žili Muslimové s Židy, ani vzniknout nemohlo. Safinez úctu a respekt k hudebníkům neskrývá a několikrát nás dokonce žádá o jejich podporu.

Politice se film nevyhnul. Světovou válkou a bojem o Alžír jsou temné příběhy prosycené, stejně jako tím, jak se po vyhlášení nezávislosti Alžírska kosmopolitní život v Casbahu nadobro zhroutil a židovská komunita zanikla.

Současné politické situaci – i té nedávné z 90. let – se ale film důsledně vyhýbá. Primárně přece vše směřuje do očekávaného, velmi emotivního a dojemného finále: setkání dávných přátel na koncertě v Marseille. „Film o Buena Vista Social Club je víc o hudbě, zatímco El Gusto o neuvěřitelných lidských osudech,“ řekla Safinez.

They Will Have to Kill Us First: Malian Music in Exile (2015)

Souběh nacionalistických snah Tuaregů, přístupu malijské vlády, nejtvrdšího islámského fanatismu, zájmů teroristických organizací a pašeráků drog vyústil v lednu 2012 na severu Mali ve válku s děsivým vyústěním: zákazem hudby. A to v zemi, kde hudba představuje cosi jako dýchání.

Do expresivního názvu They Will Have to Kill Us First vložila britská režisérka Johanna Schwartz a její hlavní poradce, britský novinář Andy Morgan, veškeré zoufalství malijských hudebníků. Ve filmu s osobními komentáři mnoha hudebníků popisují jak se kraj proslulého kytaristy Aliho Farky Tourého, zřídlo světoznámého pouštního blues, kde po staletí vedle sebe v harmonii žili černošské Arabové a Tuaregové, propadl s islámskými fundamentalisty do děsivě tmářského pekla a nastal konec kulturní a náboženské tolerance.

Za jakékoliv prohřešky se sekali ruce a nohy, rasisticky vedené soudy vynášely ortely ukamenování a bičování za pouhé sledování televize, pití alkoholu a sportování. Nejtvrdší zákaz postihl jakoukoliv nenáboženskou („satanskou“) hudbu, včetně mobilního vyzvánění. Nesmělo se tančit ani se bavit.

Songhoy Blues v dokumentu They Will Have To Kill Us First: Malian Music in Exile (2015) |foto: Oficiální web filmu They Will Have to Kill Us First

Neuposlechnutí provázely drakonické tresty ve jménu Boha. Následovalo ničení nástrojů, pálení hudebních archívů rádiových stanic, věznění muzikantů. To vše vedlo k obrovskému exodu, zachyceném ve filmu. „Netušili jsme, že nám jednoho dne někdo zakáže hrát hudbu, protože to je jako zakázat vám scházet se s ženou, kterou milujete,“ uvedli členové skupiny Songhoy Blues, jejichž skladby ve filmu zní. O něm, svém útěku a novém životě vyprávěli také loni na festivalu Colours of Ostrava.

Originální soundtrack je dílem amerického kytaristy Nicka Zinnera ze skupiny Yeah Yeah Yeahs, který se podílel i na úspěchu Songhoy Blues.

Mali Blues (2016)

Film německého režiséra Lutze Gregora nahlíží na západoafrickou hudební velmoc a kolébku blues skrze vyprávění v Evropě žijící zpěvačky Fatoumaty Diawara, tuarežského kytaristy Ahmed Ag Kaediho, radikálního rapera Soumyho a griotského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho – tedy reprezentantů čtyřech hudebních směrů dnešního Mali.

Vracejí se hluboko do historie, připomínají roli griotů i požadavky kladené dnes na hudebníky v Mali, od kterých se očekává, že se od války v roce 2012 rozklíženou multietnickou zemi pokusí znovu spojit. „Hudba je jako nemocnice,“ říká ve filmu zpěvačka Fatoumata Diawara, přijíždějící loni odehrát svůj první koncert do Mali, kde se jako mladá dívka vzepřela rodičovskému zákazu věnovat se hudbě a odkud nakonec utekla do Evropy.