Ars Electronica 2016: Amputované paže, závod dronů a technologičtí alchymisté

12. říjen 2016

Vítejte v budoucnosti! Přinášíme vám reportáž z jednoho z nejprestižnějších novomediálních festivalů na světě. Letošní Ars Electronica probíhala od 8. do 12. září. V rakouském Linci se tentokrát pod tématem Radical Atoms organizátoři zaměřili na spojení digitálního a fyzického – jak může být odosobněný svět digitálních dat propojený se světem našich těl?

Nejnovější tendence na poli současného novomediálního umění tu představili ne už pouze umělci, ale vědci a kreativní inženýři, podle organizátorů tzv. alchymisté dnešního dne, kterým jde v každém období o překročení tenké linie mezi vědou a kulturou.

Místo každoročního čtvrtečního zahájení nad Dunajem se tentokrát úvodní program přesunul do Postcity, kde se odehrávala jedna audiovizuální show za druhou. Vystoupila tu např. Planningtorock, japonský umělec Ei Wada s hudební performancí založenou na ozvučení ventilátorů, ale největší nadšení si vysloužil montrealský umělec Navid Navab. Ten se představil se svou kuchařkou show, která se pohybuje na pomezí divadla, scénického umění a imerzivní zvukové performance.

Navid Navab rozehrál teatrální kulinářskou akci, v které jednotlivé procesy, ať už krájení mrkve nebo vaření brambor byly snímané zvukovými senzory. Výsledný kuchařský koncert byl stejně tak komický a zábavný jako lehce děsivý, něco mezi pohanským rituálem a reklamou na Vitanu.

 

Pojďme se ovšem nejdříve podívat po výstavách. Organizátoři přesunuli hlavní část festivalu do industriální budovy v prostorách bývalé pošty u lineckého nádraží. Rozsáhlé haly působily celkem stísňujícím dojmem a nutno říct, že uměleckým instalacím tento prostor příliš neprospíval. Spousta projektů tu působila jako domácí kutilství u vašeho strýce v garáži a, upřímně, od jednoho z nejlepších festivalů na světě se očekává jaksi důstojnější prostředí pro prezentaci, ve kterém umění víc vynikne a naopak se neutopí v té šedi betonu a oprýskaných zdí.

Když odhlédneme od prostoru, našlo se tu několik velmi zajímavých projektů – např. alchymistická laboratoř Aquaphoneia, jejíž hlavní myšlenkou byla přeměna zvuku ve hmotu. Projekt se skládal ze soustavy důmyslných mechanických minilaboratoří, ve kterých se zvuk kondenzoval do jiných substancí, např. odkapávající vody nebo páry. Sonifikací dat pohybu medúz a zvuky podmořského života se zase zabýval projekt Aurelia 1 + Herz slovinské umělkyně Robertiny Šebjanič. Projekt s pozadím ekologického aktivismu měl podobu tří fialově prosvícených tubusů, ve kterých ladně pluly živé medúzy. Jejich pohyb sloužil ke generování zvukových signálů.

03722194.jpeg

Strhující ve své morbidnosti a úchvatné vizuální estetice byla pak výstava fotek od slovinského umělce Deana Verzela nazvaná Anatomy of Frozen Genesis. Fotografie v obrovských rozměrech a až nepříjemných detailech dokumentovaly jeho experiment v Institutu anatomie na univerzitě v Ljubjaně, kdy naložil dvě amputované paže do zmrzlého monolitu v gestu simulujícím slavný obraz Michelangelovy fresky Stvoření Adama Bohem. Biblický motiv božského záblesku je tu pak působivě protočený do svého opaku, kódu smrti a pomíjivosti života.

Naopak do dětské hravosti a jednoduchých radostí nás vrátil projekt Black Hole Horizon od německého umělce Thoma Kubliho. Ten vtipně spojil koncept černé díry, oscilujícího zvuku a nadýchaných mýdlových bublin. Každé zatroubení lesního rohu v jednom ze tří černých trychtýřů vedlo k vytvoření mýdlové bubliny, která se pak volně potutovala prostorem. Člověk by tu mohl zůstat hodiny a jen tak tupě pozorovat celý proces a zároveň se propadat se do meditací nad konceptuálním přesahem celého projektu.

 

V druhém výstavním prostoru, OK Centru, zabrala letos výstava Cyber Arts pouze boční křídlo budovy. Trochu s nostalgií jsme s prodavačkou lístků a pár návštěvníky zavzpomínali na minulé ročníky, kdy bylo nutné si na tuhle část výstavy rezervovat celé odpoledne, neboť byla zaplněná celá tři patra hlavní budovy. Nu, prý stáhnutí rozpočtu a nedostatek grantů…

Tentokrát se tedy výstava scvrkla na dvě patra, ve kterých bylo pouze pár prostorových instalací a zbytek byl prezentovaný ve formě videí a informačních plakátů. Zarážející bylo, že se tu objevily i starší projekty jako např. Jennifer Lyn Moron Incorporation, kdy si umělkyně vytvořila ze shromažďování osobních dat výnosný byznys. Ovšem tenhle projekt byl představený na Transmediale v Berlíně už před dvěma lety.

03722196.jpeg

Návštěvníky dost pobavil také projekt Inferno, ve kterém se mohli obléknout do robota, se kterým se pak odehrávala patnáctiminutová spartakiádní show. Méně lidového cirkusu a vice intelektuální kontemplace pak nabídla instalace jediného českého zástupce mezi vystavovanými, Prokopa Bartoníčka a Benjamina Mausse nazvaná Jller (Iler). Tenhle sofistikovaný stroj na třídění oblázků získal dokonce na Ars Electronice i čestné uznání.

Letošní Ars Electronica se poprvé také silněji zaměřila na hudbu a zvuk. Paralelně s pátečním gala večerem, na kterém se předávaly ceny Golden Nica, probíhala v Postcity hudební akce. Tam jste mohli slyšet např. producentku a zpěvačku Aishu Devi nebo Vessel, které zřejmě budete znát z pražského Neone. Nejzajímavějšími projekty, ze kterých přítomným audiovizuálním umělcům spadla brada, byly show dvou Rakušanů, BR Lasera a Jerobeama Fendersona.

BR Laser, vlastním jménem Berhard Rasinger je puristickým zastáncem analogu. Ve svém live setu překládá v reálném čase zvuk modulárních syntezátorů do laserového systému, kterým vytváří strhující vizualizace. Jerobeam Fenderson zase pro generování obrazu používá osciloskop, kterým po rozkladu signálu RGB vytváří překvapivě zorganizované obrazce na plátně. Fenderson zaujal i originální minimalistickou zvukovou estetikou, kdy delikátně využívá zvuků synthezátorů, do kterých čas od času naprosto nečekaně a přesto smysluplně vtrhne s agresivní rytmikou. Jeho set měl intenzitu imerzivního koncertu a propracovanost soundartových kompozic s narážkou na aktuální klubový zvuk. Evidentně to ocenilo i publikum, které pravidelně propukalo v euforický jásot.

O zvuku a hudbě bylo i sobotní odpoledne a to hned na dvou místech. V OK centru probíhaly Modular Days, kde jste se jednak mohli zúčastnit workshopu na modulární syntezátory a jednak si vyzkoušet každý z vystavených kusů. Dokonce jsme tu měli i českého zástupce, Brňáky Bastle Instruments, kteří jsou u nás jedinou firmou zaměřenou na analogové syntezátory a klidně vám je ušijí na míru.

Druhým místem pak byla univerzita Antona Brucknera, která představila program nazvaný Sonic Saturday. Po vystoupání tramvají do kopce poli a lesy, jste se ocitli na nádherném prostranství s výhledem na město a Dunaj. Samotná univerzita byla dech beroucí architektonický skvost ve tvaru bílých křídel s krásným patiem, kavárnou a vodotryskem. Uvnitř jste si mohli sednout do příjemného hudebního studia a celé odpoledne poslouchat jednu soundartovou kompozici za druhou.

03722198.jpeg

Ve vedlejším sále zatím probíhaly konferenční příspěvky na různá témata spjatá se zvukem a performancí od evropských kapacit na sound art, jako je Dr. Sabine Sanio nebo rakouský umělec a pedagog Werner Jauk. Při odpoledním demo koncertu přiblížil ředitel institutu Computer Music desetiletou práci, která vyústila v tuto zbrusu novou fakultu s hudebními studii i koncertním sálem a neuvěřitelným dvaceti-kanálovým zvukovým systémem, který se nachází pouze na třech dalších školách v Evropě. No, máme tedy co závidět.

Večerní koncert na univerzitě nazvaný Medium Sonorum se bohužel křížil s paralelní akcí v OK centru, kde v sobotní večer propukla analog-syňtáková veselice trvající až do brzkých ranních hodin. Bylo skvělé pozorovat, jak se z chaotického odpoledního pípání a hektického propojování kabelů stává jasná choreografie, díky které jsou hudebníci schopní vytvořit naprosto konzistentní live set.

Nesporným králem večera byl nizozemský hudebník Colin Benders, který svým energickým koncertem strhnul celý sál a ještě dlouho po vystoupení se musel prodírat gratulujícími davy fanoušků a synťákových nadšenců. Málokdo možná věděl, že právě Benders je v rodném Nizozemí téměr hudební celebritou, má původně klasické hudební vzdělání a stojí za cenami ověnčeným hiphopovým projektem Kyteman orchestra. Vyslancem Bastle Instruments na podiu byl ten večer HRTL, vlastním jménem Leoš Hort, který je jedním z mála hudebníků v Čechách věnujícím se analogovým syntezátorům a za svou desku Dataloss byl v Čechách dokonce oceněný Andělem.

 

V neděli překvapil skvělý audiovizuální divadelní projekt nazvaný Solo Date v prostoru Lentos Muzea, který je prvním solovým dílem taiwanského herce a režiséra Tsai Pao-Changa. Hlavní hrdina je uvězněný v interaktivní krychli, na kterou se promítá děj hry. Po nečekané smrti životního partnera pak přenese jeho vědomí do nové, virtuální identity, ovšem rozkryje přitom i zabezpečená data, o kterých se nikdy neměl dozvědět. Emotivní příběh narážející na nejistoty virtuálních i reálných vztahů a na možnosti digitálních technologií např. v podobě hubaté virtuální asistentky, byl silný jak vizuálně, tak narativně a patřil k tomu nejlepšímu na letošním festivale Ars Electronica.

Nedělní hudební akce v Offcity pak byla akustickým odpočinkem a přivedla i běžné publikum vážné hudby. Skladby Svěcení jara či Ravelovo Ma Mere L’oye v excelentním podání lineckého Bruckner Orchesteru s křehkými vizualizacemi byly prostě balzámem pro uši, který narušil až dramatický závod dronů s intenzivní světelnou show na kolejích bývalého nádražního prostoru.

Třešničkou na dortu byl pak patnáctiminutový půlnoční koncert berlínské básnířky a producentky AGF nazvaný Radical Self. I ti, kdo se ještě nepočítali mezi její fanoušky, byli uneseni kombinací křehké a sofistikované práce s vokálem a textem, hravými významovými přesmyčkami a minimalistickým hudebního doprovodu.

03722217.jpeg

Letos jsme zůstali ochuzení o vždy neuvěřitelné čtvrteční zahájení na břehu Dunaje, které nahradila sobotní akce Drone100. Na 40 dronů s ledkovým osvětlením se vzneslo nad Dunaj a vytvořilo choreografické obrazce na stmívajícím se nebi. Tohle představení je už v Guinessově knize rekordů, ale nutno přiznat že velkolepou zahajovací akci nenahradil.

Co říct o letošní Ars Electronice závěrem? Jestliže minulé ročníky byly nabyté náročnými multimediálními instalacemi, ze kterých vám padala čelist, na tomto ročníku jste si někdy připadali jako u snědeného krámu. Nové festivalové centrum Postcity pak nevypadá jako nejlepší změna. Není to zrovna nejpříjemnějším prostředí na trávení víkendu, nemluvě o tom, že ve vedrech tam bylo k zalknutí a nelichotí ani představeným projektům.

Pozitivní změna je, že konečně dostává silnější místo v zastoupení i zvuk a projekty s ním spojené, ať už v podobě sonifikace dat, soundartových dnů či představení analogového světa syntezátorů. Otázku, jestli je omezení programu způsobené zmenšením rozpočtu, nechávám viset ve vzduchu, protože se spíš jedná o šuškání na schodech než o oficiálně potvrzenou informaci. Každopádně jestli si chce Ars Electronica zachovat prestiž jednoho z nejdůležitějších novomediálních festivalu na světě, je příští rok co vylepšovat.

autor: Lenka Morávková
Spustit audio