Eileen Ivers a Jacky Molard: Houslová čarodějka a bretaňský vizionář

Když v 70. letech propletl Alan Stivell bretaňské tradiční písně s rockem a strunami zrekonstruované starobylé harfy a do hitparád uvedl jako celtic music, nemohl tušit, že masy lidí si pod tím představí hudbu, která v takové podobě nikdy neexistovala. Svět ale chtěl být klamán, zvlášť ve chvíli, kdy romantické smýšlení o minulosti propukalo z mnoha příčin ve vzývání všeho keltského. Melodické, sotva pár století staré písně, tance a lamenty z irského, skotského, bretaňského nebo waleského venkova se pak v nejrůznějších úpravách a podobách proměnily v soundtrack globální keltománie zakryté oparem druidského mysticismu a new age.

Jestliže se Alan Stivell stal zodpovědným za nové folkrockové smyšlení o bretaňské tradiční hudbě, akustická skupina Gwerz vedená zpěvákem Erikem Marchandem a houslistou Jacky Molardem do ní o dekádu později zanesla další revoluční přístup: propojila dosud striktně oddělený zpěv epických balad gwerz a rytmického vokálního stylu kan ha diskan s instrumentálním doprovodem irsky znějících houslí, kytary, klarinetu a dvou ústředních bretaňských nástrojů – dud binioù kozh a hoboji příbuzného bombardu.

Tradiční skladby u Gwerz především zásluhou Marchanda a Molarda postupně ustupovaly do pozadí před autorskými, až jazzově strukturovanými kompozicemi. Skupina se v 90. letech rozpadla, Jacky Molard ještě se svými dvěma bratry Patrickem a Dominiquem ale Marchanda často následovali v jeho tažení za novými inspiracemi na Balkán, do Afriky a Indie.

Po založení vlastního kvartetu Jacky Molard od roku 2007 zúročuje vše, čemu se u vizionáře Marchanda přiučil. Protože mu ale vždy byl rovnocenným partnerem, nedočkali jsme se od něho pouze další varianty téhož, nýbrž zcela originálního vnímání jazzu, balkánských rytmů a nové akustické hudby na půdě bretaňské tradice.

Na veletrhu Womex to před třemi lety Molard s akordeonistou Janickem Martinem, saxofonistou Yannickem Jory a kontrabasistkou Hélène Labarrière rozjeli takovým způsobem, že zájem o jejich vystoupení zdaleka předčil právě probíhající jiné koncerty. Strhující a živelné muzikanství kvartetu nebylo jediným důvodem, proč na sebe strhl zaslouženou pozornost. Mnozí delegáti Womexu chtěli na vlastní oči spatřit legendárního houslistu od něhož měli v živé paměti album N'Diale, natočené v roce 2010 s malijskou zpěvačkou Foune Diarra a dvěma excelentními hráči: Kassim Sidibe s loutnou kamelengoni a perkusistou Alhassane Sissoko.

Existují vůbec nějaké spojité body mezi bretaňskou hudbou a Mali? „Určitě ne, leda byste si je vymysleli, což jsme nechtěli, ale když jsme si v Bamako poprvé s Malijčany zahráli, napadlo nás, že přece jenom něco společného máme. Během bretaňských celonočních hudebních slavností festou-noz upadají lidé k ránu do tanečního tranzu podobně jako Afričané. Takže nám jen stačilo přizpůsobit naše rytmy malijské pentatonice a vyšel z toho společný taneční zvuk,“ odpověděl Jacky Molard.

A jak se v Mali vůbec s kvartetem ocitl? Na doporučení Philippe Conratha z festivalu Africolor, který prý sám dopředu netušil, jak skvostné album a koncerty z toho vzejdou.

Newyorčanka Eileem Ivers si od režiséra filmu Titanic Jamese Camerona, členů skupiny The Chieftains, Al Di Meoly, Stinga nebo Patti Smith vysloužila pověst houslové čarodějnice. Tím ale vizitka držitelky Grammy nekončí: John MacLaughlin si ji dokázal představit jako náhradu za Jerryho Goodmana, nezapomenutelnou roli sehrála v přelomové taneční show Riverdance a většina dirigentů prestižních světových filharmonií se kterými vystupovala, si ji chtěla udržet za každou cenu, jenomže Eileen Ivers to vždycky nejvíc táhlo k irské hudbě.

Proto nejprve pomáhala zakládat ženskou skupinu Cherish the Ladies a od roku 1994 natáčela vlastní alba. Od svého mentora, irského tradičního houslisty Martina Mulvihilla, se Eileen tehdy dostalo rady: „Je sice pravda, že irská hudba je posvátná a člověk by si měl rozmyslet, než ji něčím znesvětí, ale když do ní nebudeš vkládat módní věci, co právě letí, neměla bys jí tím ublížit.“ A tak ji zasnubovala s jazzem, africkou hudbou, rockem nebo dokonce punkem. Od keltského šílenství si držela odstup a nikdy nikam nespěchala.

Eileen Ivers |foto: Entertainment One

Na to co Eileen Ivers s houslemi dokázala, má vlastně docela skromnou diskografii. Nejvíc se v posledních letech věnovala mapování irské hudební diaspory, tématu pro ní blízkém: narodila se totiž v roce 1965 v newyorském Bronxu čerstvým irským emigrantům.

Na novém albu Beyond the Bog Road vypráví barvitý příběh o tom, jak rozkvétající americkou hudbu opylovali irští muzikanti a vrací se na samý začátek, kdy po vypuknutí nejstrašlivějšího neštěstí, které Irsko potkalo (hladomor v letech 1845–1850), se ze Zeleného ostrova vydalo za oceán přes milión Irů. Eileen Ivers se zamýšlí nad tragickým osudem hladovějících krajanů, ale nepropadá lítosti. S hrdostí vypráví, jak prý dokázali zapálit i mokrou půdu a ještě ji naučit zpívat.

„Irská hudba se integrovala do apalačské old-time music, cajunu, country, bluegrassu a blues. Uplatnila se prakticky všude a tenhle hudební zázrak nese dodnes ovoce,“ tvrdí Ivers a připomíná například údiv Louise Armstronga nad soupeřením irských tanečníků a černošských stepařů ve 20.letech minulého století v New Orleans, vedoucí k výbušnému tanci Black Bottom a slavného jazzového trumpetistu pak ke složení skladby Irish Black Bottom, kterou Ivers přizpůsobila době a své energické kapele.

Dává do souvislosti také Irsko s blues. Když prý kdysi irští dělníci stavěli s černochy americkou železnici, po večerech společně jamovali. Skladbu Linin' Track známe od bluesmana Lead Bellyho, Ivers název zachovala, ale přidala ještě irský jig Paddy on the Railway a připravila tak příležitost vyniknout irské zpěvačce Deirdre Brennan ze skupiny Clannad a americkému bluesovému zpěvákovi a hráči na foukací harmoniku Tommy McDonnellovi.