„Já nemám rád kapely, které mentorují....
... a na té punkové scéně jich je taky dost. A nemám rád kapely, které si pletou koncerty s politickou přednáškou,“ říká akademický pankáč, sochař, výtvarník, textař a sochař kapely N.V.Ú. V nedělní Čajovně 13. 10. ho s Veronikou Šrek Bromovou spojí téma výtvarného umění, punku, východních Čech i pedagogické dráhy. A taky projekt Učíme se příběhy, jehož třetím dílem ukončíme jeho čajovnickou sérii.
„Nakonec je to stejně všechno trošičku jinak. Prostě nemám rád kapely, které zpívají, že tohle smíš a tohle nesmíš, tohle je pravé a tohle je špatné. Já říkám, že my máme názor. A ne, že vy ho musíte mít. Nebo jeví se nám to takhle a buďto sdílíme ty hodnoty, nebo nesdílíme. Názor by neměl zvítězit nad muzikou. Pokud se kapela rozhodne, že se bude vyjadřovat muzikou, tak by to mělo být v první řadě o té muzice. Jakkoli udělané. Ale mělo by to být o nějaké uvěřitelnosti,“ říká v projektu Učíme se příběhy Štěpán Málek.
Akademický pankáč, sochař, výtvarník, básník, textař a zpěvák kapely N. V. Ú. Působil jako pedagog a organizátor v oblastech kultury, výtvarného umění a estetiky na Univerzitě Hradec Králové. Vedl Galerii města Trutnova. Má na věci kolem sebe jasný názor a je příkladem osobnosti, která zdravou rebélii a tvořivost přenáší i do občanského života.
Štěpán Málek o svém šestnáctiletém pedagogickém působení na Univerzitě Hradec Králové:
„Naučilo mě to mnohem víc i jednat s lidmi. Zase ze dvou rovin. Protože některý studenti mě viděli trošku jako exota, tak se vofrňovali. Jiný jsem znal ještě z dřívějška z akcí. Nebo to byli i kolegové z kapel a tak podobně. A někteří se naivně domnívali, že když jsou nějak do punku hozený, takže jim třeba tu zkoušku dám zadarmo a já jsem na tohle nikdy nehrál. Prostě stejný metr všem. Pro mě to taky samozřejmě byla dobrá zpětná vazba, protože to, že si s někým vizuálně nesednu, nebo že mě dokonce i nějak podvědomě sere, ještě není důvod, abych se po něm vozil jako kantor.“
Citováno z příběhu Štěpána Málka v projektu Učíme se příběhy.
Se Štěpánem Málkem bude v nedělní Čajovně debatovat Veronika Šrek Bromová, která říká:
„Poličsko, kde se nyní nejvíce pohybuji, je neuvěřitelně plné kreativních lidí, kteří něco dělají nejen pro sebe, všichni tu něco dělají pro druhé, kolikrát se to nedá stíhat, skoro jako v Praze. To je asi to nejsilnější, co mě tady drží. Stinnou stránkou je xenofobie. Takzvaně „místní“, kteří neberou příchozí z města, z Prahy už vůbec. Neberou za své sousedy ani lidi z nejbližšího města či vedlejší vesnice, je to poněkud deprimující realita českého venkova a stačí jediný takový xenofob, aby nakazil řadu dalších. Naštěstí ti pozitivní lidé převažují.“
Výtvarná umělkyně, pěstitelka a dobrovolná galeristka. Vystudovala Střední výtvarnou školu Václava Hollara a VŠUP, působila jako pedagožka na AVU v Praze. V současnosti farmaří se svým mužem na 4 hektarech louky a lesa, stará se o malou nekomerční vesnickou galerii (Galerie Kabinet Chaos Střítež), zaměřenou na kvalitní současné umění, které může nějak doplnit, rozšířit a obohatit témata venkova a zvýšit komunikaci a společenské dění v místě. Věnuje se fotografii a kresbě, příležitostně vystavuje. V projektu Učíme se příběhy je regionální manažerkou pro Pardubický a Královéhradecký kraj.
Veronika Šrek Bromová o svém pedagogickém působení na AVU (2002-2011, Ateliér Fotografický a digitální obraz, Nová média 2, Digitální laboratoř):
„Zajímavým milníkem bylo učení na AVU v Praze, kde jsem uspěla v konkurzu a mohla po devět let vést svůj vlastní ateliér, vybírat si studenty a pracovat s nimi nebo se to spíš učit. Tato moje celkem oblíbená aktivita skončila, když jsem se přiklonila ke studentskému hnutí, které si přálo změny v letitém profesorském sboru. Změny nastaly, kosmetická úprava proběhla a letěla jsem, letití profesoři zůstali, koza se nažrala a prase zůstalo celé. Vůbec toho ale nelituji, byla to úžasná zkušenost vidět z blízka, jak tahle úctyhodná konzervativní instituce funguje a nefunguje. Energie mladých studentů je zlatem, které je třeba dobít.“
Citováno z medailonku Veroniky Šrek Bromové v projektu Učíme se příběhy.
Třetím hostem nedělní Čajovny bude designér, fotograf a tulák z osady Babka Štěpán Jílek, kterého jsme na poslední chvíli vyrušili při sběru hub, ale přesto do studia dorazí:)
13. října se v Čajovně už potřetí budeme věnovat příběhům lidí, kteří tvoří občanskou společnost, jsou inspirací pro ostatní a jejichž aktivity, postoje a názory byly zaznamenány v mediálním a vzdělávacím projektu Učíme se příběhy. Ten odstartoval na podzim 2012 a završuje se letos na podzim, přičemž jeho vyvrcholením je 25 příběhů lidí, kteří se v éře rychlospotřebitelské kultury rozhodli žít pomaleji, udržitelně, sousedsky, občansky aktivně, v blízkém vztahu s přírodou a svým okolím. Příběhy byly sesbírány metodou orální historie nebo životopisného vyprávění a součástí projektu Učíme se příběhy je rovněž celovečerní televizní dokument Žít změnu, regionální výstavy a besedy.
ČRo Vltava, 13. října od 19 hodin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
