Spirituální rap z Jeruzaléma a jiné novinky

Victoria Hanna žije v Jeruzalémě a svůj pseudonym vytvořila spojením křestních jmen svých povahově velmi odlišných babiček: Hanna pocházela z Iráku, Victoria byla z Egypta. Podívejte se na její nejnovější video.

Klávesový hráč Hama pochází z republiky Niger, která leží - podobně jako Mali - na jižním okraji Sahary. Jeho hudba se donedávna šířila na paměťových kartách mobilních telefonů - což je dnes na Sahaře a v okolí ten nejrozšířenější hudební nosič. I když k jeho inspiracím patří melodie Tuaregů, kočovných obyvatel Sahary, výsledek se od nejznámějšího místního stylu, označovaného jako pouštní blues, podstatně liší. V těchto dnech Hama vydal své první minialbum na vinylu i jako download u společnosti Sahelsounds.

A zde si můžete přečíst vyprávění o tom, jak Hamu na své expedici napříč Saharou hledal jeho budoucí producent.

|foto: Sahelsounds

Unikátní hudba se často rodí v extrémně tvrdých podmínkách: hráč na arabskou loutnu Gani Mirzo pochází z kurdské části Sýrie a své album věnoval všem, které válka vyhnala do uprchlických táborů. Nazval je Kampo Domîz podle uprchlického tábora u hranic Sýrie s Irákem, a natočil je v Barceloně, kde v současné době žije.

V závěru Čajovny se podíváme do Bosny, kde se zpívají písně sevdalinka, jemné balady se silnou orientální příchutí. K velkým osobnostem tohoto typicky bosenského žánru patří zpěvačka Amira Medunjanin. Jako bonus přikládáme velký rozhovor, jehož se účastnil i její pianista, původně otištěný v časopise Rock & Pop, 2012/08

Bosenské blues má kořeny v Turecku.

Písně sevdah jsou stejně jako americké blues produktem tavícího kotlíku. Obě formy vznikly prolnutím kultury dvou světadílů. U blues to byla Afrika a vlivy anglosaských osadníků, v baladách sevdah se mísí jihoslovanská zpěvnost s melodickými ornamenty, které na Balkán přinesli Turci. Slovo “sevdah” převzala turečtina z arabštiny a znamená vášeň či lásku, písně zvané též sevdalinka jsou intimní výpovědi původně zpívané s doprovodem turecké loutny saz. Po hudební stránce ale tato forma nemá s černošským blues nic společného, a bosenští hudebníci oprávněně poukazují na to, že sevdah vznikla dávno před blues a správnější by proto bylo označovat blues za americké sevdalinky nežli naopak.

Zajímavé je, že sevdah i další balkánské žánry pronikly do světa až po rozpadu Jugoslávie. Amira absolvovala první evropské turné se skupinou Mostar Sevdah Reunion, vydala čtyři samostatná alba a byla odbornou porotou vybrána jako jedna ze čtyřiceti účinkujících veletrhu Babel Med v Marseilli, kde vznikl následující rozhovor. Vedle zpěvačky odpovídá i její kapelník, renomovaný pianista Bojan Zulfikarpašić.

Jak snadné je pro vás zpívat s pianem? Turecké melodie přece obsahují tóny, které na klaviatuře vůbec nejsou.

Amira: Je to docela těžké, a navíc člověk nikdy neví, kam Bojan zamíří - pokaždé je to jinak. Nutí mě, abych byla pořád ve střehu, připravená na všechno.

Jak jste se vy dva potkali?

Amira: Já jsem byla dlouho jeho velkým fanouškem a roku 2009 nás seznámil kamarád, ředitel jazzového festivalu v Sarajevu. Bojan tam měl plánovaný nejprve sólový koncert a o dva dny později další vystoupení s kvartetem. Pozval mě na podium na improvizované premiérové setkání.Bojan: Původně jsem měl mít mezi koncerty den volna, ale organizátoři jsou přesvědčeni, že umělce, jemuž platí honorář, musí využít do poslední minuty, tak se mě zeptali, jestli znám Amiru. Neznal jsem ji, udělali jsme zkoušku a po ní koncert před 800 plačícími ženami, které Amira svým zpěvem dojala k slzám.

To je realita a žádná nostalgie. Jako hudebník, který se narodil v bývalé Jugoslávii, jste ale písně sevdah předtím určitě slyšel? Bojan: Vyrůstal jsem v muzikální rodině, což bylo v Jugoslávii zcela normální, hudba tam byla stálou součástí života. Narodil jsem se v Bělehradě, ale moji rodiče byli z Bosny a Srbska, a proto jsem byl vystaven všem těm regionálním stylům. Když se lidé sešli k večeři, vždycky u toho byly kytary a zpěv - a zákonitě se objevily písničky s náladou sevdah, takže od dětství jsem byl s tím žánrem spojen. Všichni jsme znali hudbu z Bosny, Makedonie, Kosova.

Takže vaše hudební kořeny sahají do všech těch dnes už oddělených republik?

Bojan: To je realita mého života, nikoli nějaká jugonostalgie, protože když jsem odešel do ciziny, ta země byla ještě stále Jugoslávií.Amira: I když všichni ti lidé dnes žijí v oddělených zemích, společný duch nezmizel. Hudba nově vzniklé hranice neuznává. Moji krajané v Bosně mi kladou nepříjemné otázky, proč zpívám také písničky z Makedonie či Srbska. Že prý to nejsou naše písně. A já jim oponuji, že jsou.Bojan: My totiž děláme úplně opačnou práci než politici. Já bych tedy byl asi špatný politik.Amira: Právě jsem se vrátila z Bělehradu ze Srbska, byla to vůbec první návštěva po rozpadu země a také první koncert. Celá ta léta mezitím jsem byla vystavená všem těm nacionalistickým předsudkům, trochu mi naháněly strach. V Bělehradu jsem hrála s Bojanem, a od prvního momentu jsem cítila to dřívější spojení, vracely se mi vzpomínky na šťastná předválečná léta, ty nevymaže ani ta největší hrůza.

Dokumentuje to i vaše album Amulette, které otevírá skladba z úplně jiného žánru než je sevdah. Amira: Nenad, náš basista, je z Niše v Srbsku, což bylo domovské město Šabana Bajramoviće, podle mě nejlepšího cikánského zpěváka jakého jsme měli, v zemích Jugoslávie to byla velká postava, před několika lety zemřel. Nenad začal jednou při zkoušce z ničeho nic hrát jeho skladbu Bele ruže, bez našeho vědomí se to tehdy nahrávalo, a nakonec jsme ji zařadili na úvod našeho alba.

Setkali jste se s Šabanem Bajramovićem někdy na jednom podiu?

Amira: Jednou v Sarajevu, to byl jeho zcela neoficiální koncert, v rámci akce na podporu romských práv v Bosně, on tehdy nikomu neřekl, že přijel do Sarajeva. Doslechla jsem se, že je v nějakém baru a tak jsem se tam šla podívat, bylo nás tam dvanáct kamarádů v publiku, on seděl u stolku, dal si panáka rakije, hrál s ním jen trumpetista, tak jsem se k němu v jedné písni přidala, všichni jsme seděli na podlaze a vzhlíželi k němu jako k Bohovi a v téhle pozici jsem s ním zpívala.

Takže, romské písně jsou mezi všemi těmi balkánskými žánry všudypřítomnou spojkou?

Amira: Celá ta oblast je tavící kotlík kultur. Vlivy Turecka i sefardské židovské hudby ze Španělska, akordeony z Rakousko-Uherska - to vše slyšíte v Bosně, to je dáno zeměpisnou polohou, Bosna je křižovatka civilizací, mezi Západem a Východem. Je uvnitř písní sevdah nějaká hierarchie? Jako třeba ve flamencu - kde se té nejsyrovější odnoži říká “cante jondo”, hluboký zpěv? Amira: Slovo sevdah znamená nejen lásku, vášeň, extázi, touhu, ale také hořkost anebo žluč. Ta nejhlubší varianta se jmenuje kara sevdah, černá sevdah - a vychází z nejtemnějšího kouta vašeho srdce. V písni mohou být všechny lidské emoce: žárlivost, touha, hněv, vášeň, zuřivost, především ale láska. Takže když se zamiluju do chlapa, tak to můžu vyjádřit slovy “s ním bych chtěla mít sevdah”. Je to podobná situace, jako když ženy kradmo sledují muže na ulici, a obě strany ty utajené signály dešifrují.