Surrealistický hospodář Lukáš Karbus
Výtvarníci bývají podivíni; příběh Vincenta van Gogha mluví za vše. Ale i když je člověk připraven na nejrůznější výstřednosti umělcovy duše, setkání s malířem Lukašem Karbusem, letošním finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, je přesto překvapením.
Nejčastěji se o něm mluví jako o malujícím zemědělci. Nejde však o žádného venkovana, který večery tráví koketérií s výtvarným uměním. Lukáše Karbuse sice živí práce na poli, okolní příroda ho však zároveň inspiruje k pozoruhodným dílům, v nich se snoubí severočeská krajina a jeho vlastní fantazie. Jak sám říká: “Na vesnici je čas se dívat a dívat se považuji za důležitější než dělat.“
Narodil se 3. února 1981 v České Lípě a v roce 2000 absolvoval Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru, obor broušení a vzorování broušeného skla. Ale protože tahle škola byla poměrně hodně zaměřena i výtvarně, už od druhého ročníku skoro každý den intenzivně maloval. „A někdy ve třeťáku jsem si začal uvědomovat, že tak úplně nevím, co budu dál dělat a kudy se mám vydat,” vzpomíná Lukáš Karbus. Nakonec si podal přihlášku na brněnskou Fakultu výtvarných umění; přijali ho. “Kdybych se nedostal zrovna na tuhle školu, možná bych dodnes brousil sklo,“ nechal se svého času slyšet tento umělec v rozhovoru pro Český rozhlas. V roce 2007 absolvoval ateliér profesora Martina Mainera, následně však nezamířil do žádného uměleckého ateliéru v moravské metropoli, ale na usedlost v malé vísce Pihel nedaleko České Lípy, kde se stal spoluvlastníkem pily a následně začal vysazovat japonské topoly - rychle rostoucí dřevinu užívanou k výrobě biomasy.
I uprostřed přírody však zůstal členem seskupení Punkwa, složené z absolventů ateliéru Martina Mainera, které sama sebe charakterizuje jako psychonauty zkoumající vnitřní vesmír se zájmem o spiritualitu a přírodu, indiánství a šamanství, halucinace a novou vědu. To vše se ostatně promítá i do obrazů Lukáše Karbuse, který podle svých slov ani nemůže jinak než spoléhat na vlastní imaginaci, protože byť obklopen přírodou, na malování v plenéru zkrátka nemá čas – přes den je třeba pilně pracovat na poli. A přitom šetřit silami, aby nějaké zbyly na večerní tvorbu. Víc než skutečnou krajinou se tak nechává inspirovat starými mistry anglických škol. “Ti jsou pro mě hodně zásadní. Ale jinak mě krajinomalba zajímá napříč staletími,“ říká umělec, který pro některé své kolegy zosobňuje legendu o umělci žijícím v organickém sepětí s přírodou a se sebou samým mimo vzrušený rytmus urbánní kultury, jiní ho s nadřazenou shovívavostí vnímají jako autora v lepším případě impozantního, avšak mimoběžného díla.
On sám se však necítí být ani jedním – ostatně jeho letošní nominace na Cenu Jidřicha Chalupeckého jasně dokazuje, že tenhle osobitý výtvarník, který se v posledních letech zaměřuje především na velkoformátové akvarely, není žádným autodidaktem stojícím mimo soudobou výtvarnou scénu. V době instalací a videoartu mohou sice akvarely působil lehce anachronicky, ale originální zpracování krajin Lukáše Karbuse je velmi soudobé a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně stejně jako sám jejich tvůrce, který v roce 2008 obdržel Cenu nadání J. M. Z. Hlávkových a o dva roky později získal druhé místo na Cenách kritiky za mladou malbu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
