Ve stínu Řeka Zorby

23. březen 2015

Řecko představuje na hudebních mapách křižovatku kultur, po tisíciletí se tu prolínaly vlivy západu i východu. Řecká hudba je stejně členitá jako řecké území, do jejího vývoje zasáhla čtyři století trvající turecká okupace, světové války, etnické čistky v Malé Asii i totalitní režimy na domácí půdě.

Cizinci si řeckou hudební identitu ale redukují na dva stereotypy: tím prvním je postava Řeka Zorby ze stejnojmenného filmu, tím druhým romantické letní písně z řeckých přístavních barů. I když hudební vesmír, který se pod touto slupkou skrývá, do třicetiminutového pořadu nevtěsnáme, rozhodli jsme se v pondělí 23. března proměnit Čajovnu v řeckou tavernu, která nabízí ochutnávku lokálních stylů. Menu sestavil Petr Dorůžka.

Řecké zpěvačky Helen Tsaligopoulou a Melina Kana [na obrázku] společně vystupovaly už před 16 lety, a na spolupráci navázaly loni v zimě sérií úspěšných koncertů, které zachycuje živé dvojalbum s názvem Spolu. Všimněte si dramatického kontrastu: zpěvačka Melina Kana má na obalu roli sofistikované dámy, zatímco její partnerka, Helen Tsaligopoulou, zvolila image rebelky s elektrickou kytarou.

K nejvitálnějším řeckým stylům patří rembetiko, syrové a přímočaré písně Řeků, kteří žili po staletí na pobřeží Malé Asie, ale na konci řecko-turecké války byli násilně odsunuti do Řecka, kde žili v chudinských přístavních čtvrtích Soluně a Pirea.

Film Rembetiko vzbudil v "řecké diaspoře" - tedy v řeckých komunitách od New Yorku až po Melbourne - mimořádný ohlas. Jeho režisér Kostas Ferris použil jako předlohu životní osud zpěvačky Mariky Ninou a též anabázi hudby asijských Řeků ze Smyrny do Řecka. Film měl premiéru roku 1983, v roce 1995 na něj navázala divadelní inscenace (pod jménem Aman-Amin). Rembetiko dodnes inspiruje revivalistické cover verze, které zazní i v Čajovně.

Jako bonus k řeckému tématu přidáváme článek Petra Dorůžky původně otištěný v kulturním magazínu UNI.

Když před lety v Praze poprvé vystoupil jugoslávský skladatel Goran Bregović, položil jsem mu rutinní otázku: Kdybyste měl strávit zbytek života na pustém ostrově s přehrávačem, jaké CD byste si vzal?

"Soundtrack z filmu Rembetiko," odpověděl Bregović. "To je ten nejlepší styl, jaký se kdy hrál na Balkáně." Superlativy od muže, který je sám považován za nejúspěšnějšího balkánského skladatele, nutno brát vážně. Zatímco Bregović ve světě zpopularizoval romské dechovky, které inspirovaly desítky neromských kapel od Prahy až po Londýn, rembetiko a další řecké styly znají hlavně Řekové.

Už od dob Odysseových Řekové prosluli jako národ námořníků. S řeckými komunitami se setkáváme všude, kam zasahují námořní cesty či obchod. Moskva měla kolem roku 1790 dokonce řeckého starostu, i když Řecko samotné bylo tehdy ještě v područí osmanské říše.

Samostatný moderní řecký stát vznikl až roku 1834, hlavní město Athény tehdy mělo 10 tisíc obyvatel. Nastávající industrializace nejenže přiváděla venkovské obyvatelstvo do měst, ale také vytvořila novou kulturu, k níž patřila městská populární hudba. "Od poloviny 19. století, v těsných uličkách Smyrny v Malé Asii, zábavních čtvrtích Istanbulu, dělnických oblastech Atén, Pirea či Soluně, nemluvě o Spojených státech i dalších částech světa, kam Řekové po tisících emigrovali, vznikala nová městská hudba - populární píseň a styl, jemuž dnes říkáme rembetiko. Rychle se šířila, nejprve mezi Řeky v Malé Asii, potom v emigrantských komunitách Spojených států a po roce 1922 na řecké pevnině," píše britský hudební znalec Ed Emery v knize Songs of the Greek Underworld (Saqi Books, Londýn 2000).

Po první světové válce získalo Řecko zpět další území, dosud okupovaná Turky. Osmanská říše byla na pokraji rozpadu a spojenci souhlasili s tím, aby řecká armáda obsadila pobřeží Malé Asie. Řekové ovládli Smyrnu (nynější Izmir) a pronikli hlouběji do vnitrozemí s úmyslem dobýt Ankaru, což je přivedlo ke katastrofě. Řecká armáda byla drtivě poražena, spolu s vojáky ustupovali i obyvatelé řeckých osad, v obavě před tureckými represemi. V srpnu 1922 provedli Turci konečnou ofenzívu, v září vytlačili statisíce uprchlíků do Smyrny.

Genocida ve Smyrně

Americký diplomat George Horton píše: "Město se rychle zaplňovalo uprchlíky z vnitrozemí. Většina z nich byli drobní farmáři, kteří hospodařili na půdě, předávané z generaci na generaci. Jejich předkové se usadili v Malé Asii dávno předtím, než se zformoval turecký národ." Křesťanská část města, v níž žili hlavně Řekové a Arméni, byla Turky vypálena. Hořící Smyrna patří k nejbolestivějším vzpomínkám řeckých dějin, tisíce lidí přišly o život, a útěk těch kdo přežili, přerostl v humanitární katastrofu. Americká lékařka Esther Pohl Lovejoy vzpomíná: "Když jsme dorazili do přístavu, na dlažbě smyrenského nábřeží se mačkalo zhruba 300 000 lidí. Po deset dní a nocí setrvávali na svých místech. Nábřeží, které bylo v dohledu spojeneckých válečných lodí zakotvených u přístavu, představovalo tu nejbezpečnější zónu a nejméně pravděpodobné místo masakru. Městské obyvatelstvo, náhle připravené o vymoženosti civilizace, se o sebe nedokázalo postarat. Stali se mnohem útočnější než zvířata. Neměli žádné hygienické prostředky, nic by je nepřinutilo vrátit se do ruin města, protože by přišli o život. Během necelých dvou týdnů se nábřeží stalo páchnoucí stokou, v níž uprchlíci seděli a čekali na vysvobození. Když se dav pohnul, zvedl se neuvěřitelný zápach."

Třistatisícový dav byl ovšem jen zlomkem z celkového počtu uprchlíků. Dohoda v Lausanne rozhodla o výměně menšin: Muslimové z dnešního Řecka byli vystěhováni do Turecka, zatímco křesťané z Turecka byli posláni do Řecka. Pětimilionové Řecko tehdy muselo přijmout 1.3 milionu uprchlíků, společně se stěhovaly celé vesnice.

Jak vypadala Smyrna před útokem?

Francouzský cestovatel Joseph Tournefort roku 1702 napsal: "Taverny jsou ve Smyrně otevřené ve dne v noci. Hraje se zde hudba, vaří dobré jídlo, tančí se tu v evropském, řeckém i tureckém stylu." A Ed Emery upřesňuje: "V elegantních salónech se zpívaly romance ve španělském stylu s pianem, prostý lid chodil do 'café amán', tedy hudebních kaváren. Nejdůležitější ze všeho bylo, že hudební život ve Smyrně probíhal jak na vysoké, tak i pouliční úrovni, orientoval se na Itálii i na Turecko, Východ i Západ, a když odtud byli Řekové vyhnáni, vzali s sebou tu kulturu jako celek a přenesli ji na řeckou pevninu. Hudebníci, kteří přišli jako uprchlíci, nebyli žádní zpola vyučení amatéři. Byli to vzdělaní muzikanti a dovedli hudbu skládat i zapisovat. Pokud se tedy najednou ocitli na okraji společnosti, v chudobě a ponížení, brali to jako hořkou prohru. Většina z nich při evakuaci o všechno přišla. Ti, kteří přišli z vnitrozemí, mluvili jen turecky. Ocitli se na dně a útěchu hledali v dalším vynálezu Osmanské říše, v tekkés čili hašišovém doupěti." Pokud tedy mluvili jen turecky, čím se lišili od Turků? Byli to křesťané, během generací přijali turecký jazyk, nikoli náboženství.

Po "výměně menšin" vyrostly na periferii přístavních měst Pirea a Soluně chudinské čtvrtě, které se staly útočištěm uprchlíků. Evropští Řekové pohlíželi na přistěhovalce z Asie s despektem. Ti byli považováni za nejnižší a nevítanou třídu obyvatel, rembetes. Původ slova je odvozován od tureckého rembe, což znamená stoka. Oblékali se a chovali odlišně, žili na okraji společnosti, živili se drobnými krádežemi. Do Řecka si s sebou přivezli tureckou hudbu, tanec i orientální životní styl, k němuž patřilo kouření hašiše, v Asii legální, v Evropě nikoli.

Rembetes tvořili komunitu na okraji zákona, v jejich hudbě se míchaly vězeňské písničky s kavárenskými, texty se vyjadřovaly bez obalu a příkras. Pro evropské Řeky to bylo cosi šokujícího, ale také velmi autentického, podobně jako pro americké bělochy setkání s černošským blues.

Lysandros Pitharas, autor dokumentárního filmu o rembetice pro britskou televizi uvádí: "Píše se rok 1935, jsme v dělnickém baru na athénském nábřeží. Zvenčí vypadá bar jako zřícenina, ale vevnitř panuje hektická atmosféra. Vzduch je nasycen kouřem narkotik a kadidla, na podiu sedí nepočetná kapela. Hráč na sólové bouzouki, s očima zpola zavřenýma, hraje vleklé sólo (taxim) doprovázené výkřiky 'aman...' (slitování). Z čista jasna se vztyčí další hudebníci a začnou hrát v syrovém, naléhavém rytmu, k nim se připojí chraplavý hlas zpěváka.

Obecenstvo, v němž převládají chudí muži, bouřlivě odpovídá. Jeden z nich, s kloboukem naraženým na stranu a sakem přes rameno, se zvedne ze země. Se zavřenýma očima a prohnutým tělem tančí, jednou se dlaní dotkne čela, jindy země, jeho podrážky sledují rytmus skladby. Tančící muž je mangas, tanec se jmenuje zeibekiko a hudba, na níž tančí je rembetiko, řecké blues."

Kdo hrál rembetiko?

Turecko-řecká válka byla jen jedním z mnoha impulsů k masové migraci: po bolševické revoluci se vraceli Řekové z Ruska, novou městskou hudbu posílila migrace z vesnic do měst. Tím největším klasikem rembetiky se nestal žádný přistěhovalec z Malé Asie, ale muzikant z řeckého ostrova, považovaného za námořní metropoli Řecka.

Markos Vamvakaris (1905-1972) se narodil na egejském ostrově Syros, v osmi letech opustil školu, ve dvanácti se dostal poprvé do vězení za šmelinu, a v patnácti nasedl na loď do Pirea, kde se naučil na bouzouki.

V roce 1933 se Markos spojil se skladatelem a hráčem na bouzouki Artemisem (vl. jménem Anestis Delias) a dvěma muzikanty z Malé Asie, zpěvákem a hráčem na baglamas, a společně vytvořil sestavu známou jako Pirejský kvartet, která ovlivnila celou následující muzikantskou generaci.

Manges měli ovšem krušný život. "Markosův bratr zemřel počátkem 30. let na předávkování, z jeho druhého bratra se stal nožem ozbrojený gangster, který strávil většinu života ve vězení." Markosův spoluhráč Artemis zemřel roku 1943 ve věku 29 let na ulici, v ruce držel baglamas, příčinou bylo předávkování, což smutně předpověděla píseň "Feťákova lamentace".

Vraťme se o 70 let zpátky, do éry prvních gramofonových desek, v níž se rodily moderní hudební styly 20. století. Bělošské publikum tehdy objevilo černošskou zpěvačku Billie Holiday, v bluesových nahrávkách se odrážela kulturní paměť Afričanů, kteří přišli do Ameriky jako otroci. Ale blues není jediná hudba, kterou provázelo etnické násilí a nucená migrace. Zajímavý příklad najdeme na našem vlastním kontinentě, v Řecku. Ve nejchudších čtvrtích Pirea a Soluně se v téže době ocitl více než milion Řeků, násilně vystěhovaných z turecké pevniny. Řeckou kulturu tehdy obohatil hudební styl rembetiko, který se dodnes hraje i daleko za hranicemi mateřské země. Jeho vznik motivoval násilný odsun právě tak jako přirozená migrace.

Zpěvačka Roza Eskenazi se narodila v dnešním Istanbulu v židovské rodině, a i když od dětství žila v Řecku, turecká hudba ji výrazně ovlivnila. Její dráha začala v roce 1929, kdy ji v jedné taverně objevil řecký gramofonový producent, zemřela v roce 1980 v Athénách. I když sama neprošla krutou zkušeností násilného odsunu, její písně s touto zkušeností korespondovaly. Texty, které zpívala, byly ještě o stupeň drsnější a odvážnější než to, co v té době nahrávala Bessie Smith a další bluesové zpěvačky ve spojených státech. Například: "Ouzo, hasís."

"Kouření hašiše mělo v té hudbě významnou roli," píše britský hudební znalec Ed Emery v knize Songs of the Greek Underworld (Saqi Books, Londýn 2000). "V Osmanské říši byl hašiš volně k dostání, veřejně se kouřil v kavárnách. V Řecku bylo kouření také po určitou dobu legální. Pro hašišové doupě se v Řecku používalo slovo tekkés - z tureckého tekke, což znamená obydlí dervišů, a rembetes byli často označováni za 'derviše'. Hašiš byl prakticky zadarmo a pro chuďase to byla nejsnadnější cesta, jak zapomenout na životní problémy."

Elias Petropoulos ve své knize Rembetiko Traghoudhia (tj. Písně rembetiko) vysvětluje: "Kolébkou rembetiky bylo vězení a hašišové doupě. V tomto prostředí vytvářeli první rembetes své písně. Zpívali tichým, hrubým hlasem, lehce a nenuceně, střídali se jeden za druhým, každý přidal sloku, která často neměla k té předcházející žádný vztah, jedna píseň mohla trvat třeba i čtyři hodiny. Písně neměly refrén, melodie byla snadná a jednoduchá. Jeden rembetis doprovázel zpěváka na bouzouki nebo baglamas (menší a tedy snadno přenosná verze bouzouki, nástroj se dal lehce ukrýt před policií), a někdo další, koho hudba inspirovala, se zvedl a tančil. Ty nejstarší skladby, zvláště milostné, byly inspirovány řeckými lidovými písněmi a písněmi Řeků ze Smyrny a Istanbulu." Zpěvačka Savina Yannatou dodává: "Kouření hašiše a rembetiko byly dříve propojené. Rembetiko, to byly písně nejnižších vrstev, drobných zlodějíčků, překupníků a pasáků, kteří si své ilegální záliby přivezli z Malé Asie."

Rembetiko a politika

Petropoulosova kniha Rembetiko Traghoudhia představuje zásadní dílo, ale její vydáni provázel skandál. Roku 1967 se vlády v Řecku chopila totalitní junta plukovníků, subkultura a kontroverzní písně se staly tabu, a když roku 1968 kniha vyšla, Petropoulos šel na pět měsíců do vězení. O tři roky později, když vydal slovník homosexuálního slangu Kaliarda, byl odsouzen podruhé. Své zkušenosti z řeckých věznic popsal v knize Příručka dobrého lupiče (The Manual of the Good Thief, 1979), která byla okamžitě zakázána. I když v Řecku plukovníci tehdy už pět let nevládli, staré zákony dosud platily a Petropoulos, který se mezitím vystěhoval do Paříže, byl řeckým soudem odsouzen na osmnáct měsíců.

Ke střetům mezi státní mocí a muzikanty ale docházelo už před druhou světovou válkou. Roku 1936 se dostal k moci diktátor Metaxas, písňové texty byly cenzurovány a rembetes se stali terčem policejních represí. Sílící komunistická strana ve 30. letech odsoudila rembetiku jako dekadentní a politicky zaostalou. Když se nejrespektovanější muzikant žánru Markos Vamvakaris roku 1944 připojil k levicovému odboji ELAS, soudruzi mu doporučili, aby raději nezpíval své vlastní písně. "Levice preferovala styl andártika, revoluční písně v sovětském stylu," uvádí encyklopedie Rough Guide to World Music. Spiklenecké songy z podsvětí ale získaly během nacistické okupace novou dimenzi - jedna píseň například triumfálně líčí, jak Řekové kradli z německých náklaďáků kanistry s benzínem.

V letech 1944-49, hned po konci nacistické okupace, zachvátila Řecko ničivá občanská válka. Jeden z nejdůležitější řeckých skladatelů Manos Hadzidakis tehdy vystoupil s prohlášením, v němž jako první označil rembetiku za legitimní hudební žánr, autentickou lidovou hudbu a národní bohatství, které může v době ozbrojeného konfliktu národ sjednotit. Po konci občanské války se rembetiko vrací, tentokrát už jako móda. "Stačí se podívat na fotografie Giorgose Zambetase (hráč na bouzouki a zpěvák, 1925-1882) jak hraje pro rodinu prezidenta Kennedyho a pro Aristotela Onassise, a hned vám dojde, kam až ta hudba dospěla od svých skromných začátků," píše Ed Emery. "Písně ztratily ostří, bolest a hloubku prožitku. A místa, kde se rembetiko hrála, to byly ty nejdražší noční kluby v Řecku."

S ubíhajícím časem generace odsunutých Řeků stárla, publikum se začalo zajímat o jinou hudbu, a na rembetiku se téměř zapomnělo. K jejímu návratu přispěly opět politické okolnosti. Když roku 1967 došlo k puči a začala diktatura plukovníků, rembetiko získala znovu punc zakázaného ovoce, což napomohlo k jejímu revivalu.

Je rembetiko řecké blues?

Často uváděné paralely mezi blues a rembetikou jsou spíš společenské než hudební povahy. Oba žánry vznikly v té nejnižší sociální vrstvě, oba se snaží hudbou překonat utrpení. Ale přesto existuje i méně známá hudební analogie: blues má své "blue" tóny, rembetiko modální řady, které se stejně jako blues liší od durových a mollových stupnic evropské tonální hudby. Mikis Theodorakis, skladatel a později řecký ministr kultury, v rozhovoru z roku 1993 vysvětluje, jak se tonální (západní) a modální (východní) vlivy navzájem vytěsňovaly:

"Na přelomu devatenáctého a dvacátého století měla řecká lidová hudba převážně modální charakter. Na ostrovy v Ionském moři, vzhledem k blízkosti Itálie a obchodu se zbytkem Evropy, pronikla tonální revoluce ve formě serenád. Ale pak přišli uprchlíci z Malé Asie, a ti s sebou přinesli hudbu, která byla v zásadě turecká. Měšťané byli v téže době naopak pod vlivem tonální evropské hudby. Na ostrově Syros, v Patrasu a ve Smyrně měli už v té době hudební divadlo, hudební revue a operety, které tam pronikly z Evropy s obchodníky. Buržoazie si notovala melodie z italských oper.

Ale prostí lidé milovali a zpívali turecké melodie s tureckými texty a rembetiku s řeckými texty, protože tyto jemně tvarované nápěvy byly mnohem bližší jejich hořkým životním zkušenostem. Byli to extrémně vnímaví lidé, kteří žili na periferii, a jejichž duševní rozpoložení nebylo možné vyjádřit ani serenádami z ostrovů, ani importovanou evropskou hudbou, ani byzantskými hymnickými zpěvy či církevními chorály. Jejich cítění bylo možné naplno vyjádřit pouze rembetikou a bouzouki."

Bouzouki

Tím nejviditelnějším darem, jímž rembetiko obdařila řeckou hudbu, je nástroj bouzouki. A nejen řeckou - bouzouki se dnes hojně používané také v irské hudbě a ve Skandinávii. Nejvýznamnější z klasiků rembetiky, Markos Vamvakaris, složil na bouzouki dokonce oslavnou píseň. Od západoevropských strunných nástrojů se bouzouki liší především tím, že jeho rezonanční skříňka má vypouklou zadní stěnu. V tomto směru se bouzouki podobá arabské loutně oud či turecké loutně saz. Muzikanti ze Západu, kteří hrají ve stoje, naopak dávají předost ploché zadní stěně, která je typická pro mandolínu či kytaru.

Staré modely bouzouki měly pohyblivé pražce ze střev (což umožňovalo přelaďování nástroje dle orientálních modů), dřevěné ladící kolíky a tři páry strun. Nynější nástroje mají pevné kovové pražce a kovové ladící kolíky. K rozšíření nástroje na Západ pomohly elektrické snímače i čtvrtý pár strun, což je poměrně nedávné zdokonalení, které v Řecku vzbudilo velmi jízlivé reakce. Z manifestu třípárových fundamentalistů: "Bouzouki s třemi páry strun má delikátní otevřené laděni (D-A-D), které není ani v dur, ani v moll a umožňuje překrásné orientální kombinace. Bouzouki se čtyřmi páry má laděni D-A-F-C, jako první 4 struny nedokonalé západní kytary. Ten nástroj vznikl zjevně proto, aby se na něj hrála řecká rumba nebo turecké bolero.

Když hrajete na třípárové bouzouki, můžete na hmatníku jemně tvarovat melodii, zatímco zbývající volné struny souznějí v rezonanci. Třípárové bouzouki je pro bojovníky. Na čtyřpárovém jen líně brnkáte napříč strunami jako když něco vyšíváte. Čtyřpárové je pro ty, kdo se chtějí předvádět."

První západoevropskou zemí, do níž čtyřpárové bouzouki proniklo, bylo Irsko. Kostas Vomvolos, kapelník zpěvačky Saviny Yannatou vysvětluje proč: "V Irsku hráli původně na mandolu, což je velká mandolína, která se bouzouki hodně podobá s jedním rozdílem: bouzouki se dá lépe naladit, je to dokonalejší nástroj, a proto ho dnes v Irsku používají, ale hrají na něj totéž, co by hráli na mandolu."

Kdy a jak se dostalo první bouzouki do Irska je velmi přesně zdokumentováno. Zásluhu na tom má slavný hráč na strunné nástroje Andy Irvine: "Koncem 60. let jsme pravidelně hráli v baru v Galway na západě Irska. O weekendech za námi dojížděl mandolinista Johnny Moynihan, který pracoval v Dublinu jako architekt. Jednou si s sebou přivezl nějaký strašně podivný nástroj a my se ho zeptali: 'Co je to k čertu za věc?' Vysvětlil nám, že šel na oběd s kamarádem, který si právě přivezl z Řecka bouzouki a vyměnil je s ním za mandolínu. Ten nástroj zněl dost brutálně a navíc se pořád rozlaďoval. Johnnymu se nelíbilo, že bouzouki má vypoulenou zadní část, a tak zašel za jedním nástrojářem, aby mu postavil ploché bouzouki. Ukázalo se, že nástrojář už takový nástroj měl, protože si jej předtím někdo objednal a zapomněl vyzvednout. Tahle tajemná osoba je tedy zodpovědná za irské bouzouki, které se od řeckého liší tím, že má plochá záda a páry strun laděné v unisonu."

Řekové tuto modifikaci ale neberou příliš vážně. Irvinův irský spoluhráč Donal Lunny vzpomíná: "Když jsem jednou přijel do Řecka s irským bouzouki, tak se mi smáli. Ale je to skvělý nástroj a do irské hudby se dobře hodí. V naší lidové hudbě měla dříve hlavní doprovodnou roli kytara, ale bouzouki ji zčásti vytlačilo díky svému ladění, které je mnohem bližší modálním řadám lidových melodií."

Jazyková poznámka: Řekové nástroj označují (po přepisu do latinky) bouzoúki, mezinárodně nejrozšířenější přepis je bouzouki. Ten jsem použil i v tomto článku, vzhledem k tomu že pro dohledávání informaci na Internetu je vhodnější mezinárodní název než česká transkripce.

Spustit audio