Výtvarné remixy Adama Štecha

Ve světě výtvarného umění to není nic nového, ani převratného – inspirace tvorbou umělců předchozích generací a jejich nová interpretace je stará jak malířstvo samo. Na tuzemské scéně podobně pracují třeba David Hanvald nebo Karel Štědrý, ale žádný z nich tak, jako tento absolvent Akademie výtvarných umění u profesorů Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla, který říká: “Vybírám si z dějin umění věci, které mě buď baví, nebo naopak iritují, a ty pak mixuji tak, aby diváka, který svým vnímáním každý obraz dotváří, vždycky překvapil.”

Podle kurátora Milana Mikuláštíka jsou Štechovy postmoderní obrazy cosi jako déja vu, které v divákovi vyvolává neurčitý pocit polapené vzpomínky. Podobně vidí jeho tvorbu i Petr Vaňous, jeden z členů Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, které od roku 2008 uděluje malířům do třiceti let Cenu kritiky; Adam Štech se ve finále prvně ocitnul v roce 2010, ocenění však získal až v dalším ročníku – v roce, kdy oslavil třicáté narozeniny. „Vybírá si obrazy slavných, často reprodukovaných uměleckých děl z velkých muzejních sbírek, které rozebírá na jednotlivé komponenty - dobové prvky, pozadí a alegorické symboly. Následně vše prostuduje, roztřídí a jednotlivé elementy opět složí dohromady v nových konfiguracích a v novém kontextu. Výsledkem jsou pulzující, odvážné, téměř frankensteinovské groteskní portréty, které mají romantickou noblesu a děsivou důvěrnost.“

Z výstavy Sýkora- Kvíčala - Šimera - Žížala |foto: Adam Štech

Nejčastějšími “oběťmi” jeho vypůjček jsou Pablo Picasso a Francis Bacon, ale v některých dílech nelze přehlédnout třeba vliv ostravského malíře Jiřího Surůvky a jeho zpracování Hitlera v cyklu Strůjci války. K tomu je ovšem třeba přičíst i Štechovo pohrávání si se svatými obrázky, které tento umělec vnímá jako populární religiózní kýč, případně jeho kontroverzní výstavu, která se odehrála v roce 2010 v Karlín Studios. S odkazem na výtvarníky Zdeňka Sýkoru, Petra Kvíčalu a Evžena Šimeru ji nazval Sýkora, Kvíčala, Šimera, Žížala a zejména poslední jméno bylo pro vystavené obrazy nesmírně důležité – Adam Štech je totiž vytvořil právě za pomoci těchto kroužkovců, namočených do barev. Dnes přiznává, že šlo o pouhý experient, což dokazují jeho aktuální obrazy, opět plné interpretací nezpochybnitelných uměleckých děl. Nicméně jak podotýká: “Žádná z žížal při tomto experimentu nepřišla o život, ani nebyla zraněna…”