William Close: Zemskou harfou rozeznívám architekturu

Tehdy visel celé odpoledne na žebříku a se stoických klidem zavěšoval přes celou šíři hlavního podia nekonečně dlouhé struny a přitom si očividně užíval hudební program odehrávající se před ním.

Šestačtyřicetiletý hudebník a sochař z Los Angeles se věnuje vytváření nástrojů už od dětství a za celý život jich vytvořil přes sto dvacet. Některé si dokonce můžete obléknout a hrát na sebe nebo na sebe nechat hrát. Ovšem nástrojem, kterým si Close udělal jméno po celém světě se stala právě jeho Zemská harfa.

Tu vytvořil v roce 1999. V roce 2012 se s ní dostal do finále soutěže Amerika má talent a o dva roky později získal zápis do Guinessovy knihy rekordů za nejdelší hudební nástroj na světě. Posléze spolupracoval např. s Cirque du Soleil na jejich show v Las Vegas a jednu Zemskou harfu najdete na také jedné z nejluxusnějších zámořských lodí, Quantum of the Seas.

Nástroj zajímavě propojil publikum napříč spektrem, od diváků televizní show přes intelektuály v prestižních uměleckých centrech až po alternativní new age esoteriky na festivalech typu Burning Man a právě LIB, kteří za zvukem nástroje hledají léčivé účinky nebo při něm cvíčí jógu. Když nám nevyšel rozhovor na festivalu, nenechala jsem se odradit a navštívila ho v jeho studiu v centru v Los Angeles. V nádherném loftu v Uměleckém distriktu, kde kolem nás a menší, studiové verze Zemské harfy celou dobou poletoval jeho roztomilý, neposedný syn Phoenix.

Na festivalu Lightning in a Bottle ses představil s částí svého kreativního teamu nazvaného Earth Harp Collective. Můžeš nám tuhle spolupráci trochu představit?

Celkově mi jde o to vytvořit jakýsi nový, architektonicko-hudební zážitek, který je založený na emocionální síle hudby. A často mi přijde, že spolupráce např. se skvělým zpěvákem to může hodně podpořit. Zemská harfa jde výborně dohromady třeba i s houslemi, a souzní pěkně s některými tradičními nástroji. Neustále se snažím najít jistou rovnováhu, a tím pádem i najít performery a hudebníky, kteří mi mohou pomoct posunout to harmonické kouzlo zemské harfy o stupeň dál.

Můžeš na úvod našim posluchačům zkusit stručně popsat, jak Zemská harfa vlastně funguje?

Tenhle nástroj je ryze akustický, nehraje se na něj smyčcem, ale rozeznívám ho třením rukou v rukavicích po strunách. Důvodem, proč nosím rukavice není že bych se pořezal, ale v podstatě tak chráním struny od mastnoty. Když na struny hraju, vytvářím tzv. kompresní vlnu, což je podobné, jako když jezdíte prstem po skleničce nebo princip, na kterém funguje tibetská mísa. Výška tónu se pak mění se vzdáleností. Když budu chtít zahrát C1 na klavíru, potřebuji k tomu strunu, která je 40 stop dlouhá, když budu chtít C o oktávu níž, musí mít struna už 80 stop a ještě o oktávu níž 160. Pokaždé je třeba násobit dvěma.

Jak ses vlastně dostal k tomu, že vytváříš vlastní hudební nástroje?

Vyrostl jsem v rodině architektů. Moje matka byla architektka, můj pradědeček byl architekt a v rodině jsme měli také nějaké malíře. Každý byl nějak orientovaný na design nebo vizuální umění. Měl jsem tedy tohle všechno odmalička kolem sebe a stalo se to určující v mém budoucím zaměření.

Už jako dítě jsem začal vytvářet sochy. První kus jsem udělat tak v jedenácti dvanácti, vzal jsem kusy kovu z nějaké konstrukce a vytvořil jsem takové celé prostředí. Pamatuju si, jak mi to pomohlo pochopit třetí dimenzi v umění. Chodil jsem dovnitř, ven, okolo, a naskrz všemi těmi kusy kovu, úplně mě to pohltilo. V devíti jsem pak dostal svoji první kytaru a od té chvíle mě dostala i hudba. Tehdy jsem si říkal, že malba a vizuální umění obecně jsou v pohodě, ale hudba tě donutí věci cítit. Když jsem byl asi šestnáctiletý pankáč, miloval jsem to, jak mě hudba ovlivňovala, ať to byl Jimi Hendrix nebo punk rock, pomáhalo to i s pubertálními frustracemi.

William Close – Earth Harp |foto: Lenka Morávková

Vraťme se teď ještě k tvým začátkům. Jak ti v tvém zaměření pomohlo studium na Uměleckém institutu v Chicagu?

Na téhle umělecké škole jsem se hodně věnoval sochařství a zároveň jsem studoval zvuk. Pohyboval jsem se ve všech zvukových studiích. Dokonce jsme mohli získat i diplom čistě ze zvuku, což mi přišlo zajímavé – nešlo o studium hudby, což bývá běžnější, ale bylo to zejména o zvuku, což se pro mě ukázalo jako hodně užitečné.

Zatímco jsem objevoval zvuk, vytvářel jsem i sochy a pomalu jsem začínal zvuk slyšet i ve svých sochách. Všechno se to začínalo spojovat a tehdy jsem vytvořil první nástroj, nazvaný Výfuková harfa. Moje tehdejší přítelkyně mi totiž dala k narozeninám takový skvělý, totálně zrezivělý výfuk, ke kterému jsem přimontoval dřevěnou podložku, struny a snímač a znělo to fakt skvěle, něco jako grungeový sitár. Navíc to bylo v raných devadesátých letech, kdy byl grunge hodně populární. Začal jsem na ní hrát v jedné kapele perkusistů. Čtyři mladí blonďáci hrající na divné věci, mělo to v té době dost úspěch.

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že můžu vytvářet vlastní nástroje, naučit se na ně hrát a pak je představovat lidem, hrát koncerty a jim se to bude snad i líbit. Tahle zkušenost mě hodně naučila, jak vytvářet vlastní hudbu …

Jak ses od téhle proto-výfukové harfy dostal k tvé Zemské harfě?

Z nějakého důvodu jsem stále zůstával u harf. Nikdy se nejednalo o klasickou harfu, ale byla to taková její ostřejší verze, přitom stále zachovávající její eleganci. Tahle kombinace mě vždycky přitahovala. Díky kamarádovi jsem začal pracovat s hliníkem, který je mnohem lehčí a dá se do něj i jednoduše vrtat nebo řezat na řezačce. To mě přivedlo k nápadu udělat nějaký opravdu obrovský nástroj.

První byla čtveřice 25 stop dlouhých nástrojů s diagonálním tvarem, které vypadali jako plachetnice. Plachtění byla moje oblíbená letní aktivita. Když jsem byl malý, trávili jsme léto na lodi, takže jsem tomu celkem rozuměl – výstroji, plachtám, systémů napínání… Po těchto prvních experimentech jsem nabídl jednomu uměleckému muzeu, že natáhnu struny od jedné strany údolí na druhou, a to byl vlastně pokus o vytvoření první Zemské harfy.

Jak to tehdy vypadalo?

Přimontoval jsem úchyty na jednu stranu údolí, všechny tak o velikosti klavírního křídla, a pak jsem natáhl struny tisíc stop až na druhou stranu. Technicky to proměnilo údolí v gigantickou harfu. Hráli jsme na ní, a dokonce to dobře znělo.

A kde to bylo?

Na jih od Chicaga.

Určitě jsi musel strávit spoustu času nejen technickými a zvukovými experimenty, ale i ukotvením celého projektu konceptuálně. Byl ti někdo v těch prvních krocích inspirací?

Při prvních pokusech jsem byl hodně inspirovaný umělcem Christem, který vytvářel obrovské land-artové instalace. Pamatuji si, jak v jednom rozhovoru zmínil, že se snaží ke každému aspektu instalace přistupovat jako k umění. Ať už jde o koncept celého projektu, řešení pojištění, jednání s městem, o celou logistiku. To pro mě bylo ohromně důležité, protože když jsem začal instalovat Zemskou harfu v různých městech po celém světě, dostával jsem se do spousty nepříjemných situací s byrokracií a někdy to bylo opravdu nutné prosadit silou.

V roce 2012 ses účastnil obrovsky sledované soutěže Amerika má talent. Když jsem se dívala na tvá vystoupení, vypadalo to, že tě nejdřív brali jako nějakého zbloudilého hippíka, ale nakonec sis vysloužil úctu i extrémně kritického Howarda Sterna a postup do finále. Jaká zkušenost pro tebe, coby experimentálního umělce, byla účastnit se takového mainstreamového cirkusu?

Producenti Amerika má talent mě oslovili, jestli bych nechtěl přijít na konkurz a já si tehdy řekl, hmm, tak dobře. Trochu jsem váhal, nebyl jsem si úplně jistý. Ale jakmile jsem s nimi začal spolupracovat, pochopil jsem, že většina producentského teamu jsou vlastně umělci – navíc ohromně chytří – a odvádějí skvělou práci. Hrozně mě to chytlo. Moje zkušenost se show Amerika má talent byla nakonec naprosto skvělá. Pro každý televizní přenos jsme vlastně vytvářeli zbrusu novou performance.

William Close – Earth Harp |foto: Oficiální Facebook Williama Close

Proč myslíš, že zrovna Zemská harfa měla a má stále takový úspěch, a to napříč diváckým spektrem?

Zemská harfa rozeznívá architekturu nebo koncertní sály a podle mě je to ohromně životaschopný nástroj, ať už v kontextu dnešní společnosti nebo kultury. Navíc mě vždycky zajímá představit lidem něco, čemu rozumějí, ale zároveň to posunout do další úrovně a hudebně s tím experimentovat.

Svůj nástroj jsi představil už téměř všude na světě: na vrcholu Vesmírné jehly v Seattlu, v římském Palatinu, ve vietnamském chrámu, Velkém divadle v Šanghaji, v hlavních uměleckých centrech a prestižních hudebních festivalech. Máš nějaké oblíbené místo?

Musím říct, že některé z koncertních hal jsou mým nejoblíbenějším koncertním místem, např. právě Kennedyho centrum nebo Eisenhowerovo. Tahle místa jsou prostě vymyšlená tak, aby v nich zvuk a hudba rozkvétaly. Ani nevím, jak bych to jinak vyjádřil, ale zvuk Zemské harfy v takových prostorách prostě rozkvete.

Kdybych měl mluvit o nějakých dobrodružnějších zážitcích, tak třeba když jsem harfu zavěsil na vrchol hory a pódium, ze kterého jsem hrál, bylo 700 m pod vrcholem. Struny šly jednou stranou nahoru a pak po druhé straně dolů do nějakého horolezeckého místa. Ve výsledku rezonovala celá hora. Nejzajímavější bylo, že uvnitř hory byly jeskyně a návštěvníci mohli vejít dovnitř, kde slyšeli rezonanci Zemské harfy. Byli jste 700 metrů daleko a stále jste to slyšeli ve stěnách masivu. Byla to opravdu silná ozvěna na povrchu i uvnitř.

Na závěr rozhovoru by mě zajímalo, jestli máš nějaké další plány do budoucna, nějaký sen, který by sis rád splnil?

Chtěl bych vytvořit celou symfonii Zemských harf. Pravdou je, že tenhle nástroj může pokrýt registr od nejvyšších slyšitelných tonů po nejnižší, takže s dostatkem nástrojů a hudebníků to může vytvořit nádherný symfonický zážitek. Představuju si to jako obrovskou koncertní halu, ve které pověsíte tisíce strun, dvacet lidí na ně hraje a všechno to je jen krásný, svěží symfonický zvuk spolu s elementy bicích a dalších nástrojů.