Eva Kadlčáková: Čas na sny

Pak jsem zasedla ke stolu já. Napsat fejeton. Fejeton – dobrý. Ale povídka – lepší! Má náskok, to dítě, říkám si, a přitom… Ještě než jsem se naučila písmenka, diktovala jsem mamince: Sobota, sobota, už není robota, volno dneska máme, vesele zpíváme! „Milá Evičko,“ odepsali mi z Mateřídoušky (zděšeni neperspektivním postojem socialistického dítěte k práci), „děkujeme za básničku, ale prozatím ji neuveřejníme. Posíláme Ti však obrázky!“ Pak jsem sedávala ve vaně se sprchou v ruce a komentovala „s mikrofonem za hokejem“. Ve třetí třídě jsem založila školní časopis. Ze sportu: Kůs běžel závody. Vyhrál první místo. Postoupil do dalších závodů a znovu vyhrál první místo. Kůs zase postoupil a opět zvítězil. Je to dobrý běžec. V deseti jsem se pustila do románu. Nejprve jsem secvakala štos papírů v půli a potom vymalovala obálku. Teprve pak jsem začala psát…

…Tak se to se mnou táhlo dál. Mezi sny o prodavačkách, učitelkách, módních návrhářkách, herečkách a zpěvačkách se průběžně objevovaly spisovatelky, básnířky a reportérky. Držely se svých pozic a nakonec si prosadily svou. „Co když se tam nedostaneš,“ pofňukávala máti při vyplňování přihlášky na vysokou – a že jsme tehdy směli vyplnit jen jednu jedinou! „Když už chceš za každou cenu něco tak extra,“ hřímal výchovný poradce, „napiš si medicínu!“ - zajímavé, každému ji jinak vymlouval, poněvadž přihlášky na takzvané „výběrové školy“ ohrožovaly jeho kvocient přijatých maturantů. „Napiš tam, po čem toužíš,“ zdvihl mi konečně hlavu profesor třídní, vida, jak kolonka stále zeje prázdnotou a já nad ní v slzách svádím životní boj. Zvolila jsem žurnalistiku. Byla to dobrá volba.

Novinářská práce je krásná. Zavede vás na různá místa, seznámí se spoustou lidí, otevře kdejaké brány. Ale zároveň roztočí ve víru událostí, odstředí, vyždímá. Je to povrchní umění zkratky. Žádný vtip povídek a hloubka románů. Prostě rutina…

Nedávno to vypadalo, že by mi jeden nežádoucí výrůstek mohl pěkně utnout tipec. Než lékaři vyloučili obávanou diagnózu, přemýšlela jsem: kolik ze svých snů jsem stačila uskutečnit? Málo. Plním povinnosti a sny odkládám „na potom“. Taky by ovšem nemuselo bejt žádný potom. Čas na sny je právě teď. Je čas napsat povídku, vyplnit přihlášku, vzít si zde přítomnou – anebo jí od oltáře utéct a vydat se po vlastní ose. Nepoznané, riskantní, ale krásné. Šťastnou cestu!