Eva Kadlčáková: Co víc si přát

Vonící cukroví, i když se nad ním potíme několik večerů, přece jen dodá předvánočnímu období neopakovatelnou atmosféru, častější setkávání se s přáteli povzbudí naši duši. A děti, které píšou Ježíškovi, nás svým nadšením pro věc stejně nakonec nakazí. Třeba i my si budeme něco přát…

Ale co si přát, když skoro všechno máme? To je obvyklá věta všech starších lidí kolem mne: já už nic nepotřebuju. Tak naštěstí třeba v případě mých rodičů potřebují: i když to zřejmě už nepředpokládali, díky pěknému věku stačili dotrhat zásobu utěrek, ručníků a prostěradel, takže ještě užijí sadu novou a Ježíšek si nemusí lámat hlavu s neřešitelnou otázkou. Ale tahle věta, o tom, že se nám vlastně vede dobře, platí i v jiném slova smyslu.

My se tu u nás opravdu nemáme špatně. V naprosté většině máme kde bydlet a bydlení máme pěkné a teplé. Máme co jíst a jíme víc, než by bylo zdrávo. Máme dostupné služby, zdravotní péči, v naší malé republice skoro všude blízko, uprostřed starého kontinentu jsme obklopeni památkami, kulturou, v televizi dávají ještě docela slušné programy, reklamy je brzdí zatím jen po dvaceti minutách, mírné podnebí nám zaručuje pestrost počasí po celý rok a neutuchající téma k hovoru. Většina z nás nestrádá. Tak proč jsme na sebe tak protivní? Proč jsme k sobě zlí a nenávistní? Proč jsme bezohlední? Kam se vytratila elementární lidská slušnost a pěkné způsoby? Kde žijí gentlemanové, v Anglii? A zbláznil se tenhle svět?

To jsou otázky, které si často kladu. Když se na mě nějaký muž dívá se založenýma rukama, jak se dřu s pneumatikami na discích a nemůžu je udržet, když mi jiný poškodí majetek a jedinou jeho reakcí je, že už byl přece starý, když mi někdo nabízí pomoc jen výměnou za sex… To se snad všichni zbláznili? Ptám se pak znovu.

Nebo jsem se zbláznila jen já, když očekávám, že muž ženě pomůže prostě jenom proto, že ona je slabší a že se to rozumí samo sebou a dělá se to bez říkání? Jsem už natolik ze staré školy? Nebo se skutečně něco podstatného změnilo v našem přístupu k životu a k lidem za posledních pětadvacet let svobody, ale také nesmlouvavého kapitalismu? Je nutné, aby si už jeden druhému dnes nic nedaroval?

„Ne,“ povídá mi známý, „za totáče by ti taky nikdo nepomoh‘. To jen pár let po revoluci tohle fungovalo, ale jenom chvíli. Teď se to prostě vrátilo do starejch kolejí. Lidi koukají jen na sebe, na druhejch jim nezáleží. A bude to už jenom horší.“ Opravdu? Odmítám tomu věřit. Odmítám se smířit s tím, že lidská podstata je tak mrzká. Konec konců on a další moji přátelé svými skutky dokládají, že pořád ještě kolem sebe máme lidi, o které se můžeme opřít. Jen nezahořknout.

A také si směrem k těm ostatním něco podstatného uvědomit: nežijeme ve vakuu. Pomoc, kterou dnes potřebuje ten druhý, budeme možná jednou potřebovat my sami. Vycházet spolu hezky, hledět na vzájemné potřeby, to je normální. To by tedy mělo být normou. Ne naopak. Přála bych si tedy, k tomu Adventu, času rozjímání a blízkosti, abychom se k jemnosti, ohleduplnosti a galantnosti zase vrátili. Abychom netvrdili o slušnosti, že je to slabost. Abychom znovu přijali nepsaný zákon, že je naší povinností pomáhat slabším a chránit bezbranné. Abychom tomu učili naše děti. A abychom tím žili a netlachali o tom jen planě v rádiu.

A proto končím. Zavírám pusu, přičiním tečku za dnešní fejeton. Mějme se prima a buďme na sebe hodní. O Adventu, na Vánoce i po nich. To úplně stačí, většího přání netřeba…