Eva Kadlčáková: Čtyři svatby a žádný pohřeb

Jedna z těch, jež mě utěšují. Mají na mě, holky, v podstatě dvě metody: soucit a aktivizaci. Soucitné se mnou pláčou, hladí mě po vlasech a říkají, to bude dobrý. A ty druhé mi vynadají, jakmile jen vyslovím pochybnost o sobě a ženou mě ven. „Jdi běhat, jdi do kina, jdi už do háje s tou svou sebelítostí!“

Jenže: lásce neporučíš. Nezrušíš ji ze dne na den, nezakážeš si ji. A počáteční vztek se pod rukama mění v smutek. Kde se stala chyba? Co se vlastně stalo? A proč zrovna mně???

„Povim ti proč,“ reaguje další z kamarádek, „protože blbý věci se prostě lidem dějou.“ „Ale nedějou, takovýhle věci se normálnim lidem nedějou. Dyť já si připadám jako vedlejší postava z béčkovýho filmu! Kdybych se na něj dívala, řekla bych si, to je ale pitomina!“ „Tak víš co,“ ona na to, „povim ti ještě větší!“ A jala se mi vyprávět příběh, jemuž by už nikdo neuvěřil…

…Když chodila na vysokou, našli si ji dva kluci. Jeden medik a jeden student práv. Oba pěkní, urostlí, milí. Nemohla se mezi nimi rozhodnout. Tak si nechala oba. Medik za ní chodil v pondělí a ve středu z basketu, právník v úterý a ve čtvrtek z volejbalu. Takhle to vedli půl roku. „A pořád to s nikým z nich k ničemu nespělo,“ popisuje. „Říkala jsem si, dej tomu čas…“ „To jsem si taky říkala, to já taky!“ hlásím se o slovo. „Ty mlč. A poslouchej,“ uzemňuje mě. A pokračuje: „Tak jsem na ně netlačila a jednoho krásnýho dne: přišla obálka. Svatební oznámení. Medik se žení se svojí nevěstou v bartolomějským kostele! A za čtrnáct dní další: právník se žení s jinou na úplně stejným místě!“ „To kecáš!“ „Nekecam. Od tý doby jsem je neviděla. Ani je, ani jejich sportovní tašky.“

Tak se dá přežít jedna svatba. Když musíte přežít dvě!

Do roka a do dne byla veselka. S architektem. Tak to máme čtyři svatby a žádný pohřeb. Zatím. Ať žije happy end!