Eva Kadlčáková: Den s mou matkou

Od chvíle, kdy se má zachránkyně objevila, přestala jsem cokoli stíhat. A především: rozhodovat o svém čase. Ačkoli mami navrhla, že samostatně uvaří oběd, abych si prý mohla odpočinout, znamenalo to pro mne dvojnásobnou zátěž. „Kde jsou hrnce?; tenhle máš nějakej připálenej, že si ho pořádně neumeješ?; jak se zapíná sporák?; kam že mám máčknout?; pojď mi to ukázat...“

Odpoledne jsme vyrazily na první procházku. Léta jsem se na tu chvíli těšila. Plán byl jasný: babička povede psa a já, šestinedělka, pomaloučku potlačím kočárek. Záhy se ukázalo, že to nebude možné. Mutti vlála za naším Gastonem jako papírový pytlík. Chopila jsem se tedy vodítka a smířila se s tím, že holt budu muset ustát nějaké to škubnutí. A že si na „vožení“ ještě chvíli počkám. Protože přece: proč ne. Vzápětí má matka zablokovala řízení. Záhadně též zaaretovala přední kolečko, obojí si vyžádalo manuální zásah doprovázející osoby. Balancovala jsem na bobku, zatímco pes, zavěšený na mém montujícím předloktí, jal se poměřovat síly s jiným příslušníkem své rasy. Nevěděla jsem, co řešit dřív: jestli psa nebo kočár či moje těžce zkoušené pánevní dno. „Ten pes taky vůbec neposlouchá...“ odtušila má matka a šly jsme domů. Mimina stejně nemají dlouho setrvávat na mraze. Když mi to mami připomněla, šla jsem do vývrtky.

Ze školy se vrátil starší syn. Oznámil, že jde do skauta a potom na hokej. „No, Evo, a to mu dovolíš?“ otázala se mne máma naléhavě. Pokrčila jsem rameny a vysloužila si výklad: „Tady se blíží vysvědčení a ty kluka podporuješ v zahálce!“ Obrátila se na chlapce: „Máš ještě dvacet minut, jdi se připravovat na zítřek.“ Odkýval to a zavřel se v pokoji. Vyhmátla ho, jak píše oddílovou kroniku. „Psal kroniku!“ přišla mi vytknout ke kojení, „Vidíš!“

Potom se usadila k televizi. Informovala mě, že hodlá shlédnout všechny své oblíbené pořady: AZ kvíz, Zahradu, Prostřeno a Poštu pro tebe. Budiž, jen, když mě nechá podívat se na zprávy. „No to ne, to běží Oprah Show.“ „Mami, chci vidět jenom ty zprávy.“ „Ne, to néé,“ zakňourala jako malé dítě, „vždycky se dívám na Oprah Show.“ A tvrdošíjně sevřela ovladač.

„Tak jsme prohráli 8:1,“ zahlaholil ode dveří teenager. A plný dojmů mi převyprávěl průběh zápasu. Ale běda! Na scénu opět vstoupila má matka: „Ty si s ním povídáš? Já ho jdu vyzkoušet z probrané látky a on s učením ještě ani nezačal! To mi snad děláš schválně!...“ Bušilo mi srdce, mimín v mé náruči se rozplakal.

Když jsem ho vykoupala a uložila, zastihla jsem mámu nad početní úlohou. Polohlasem si určovala postup. „Mně to nejde, pojď to spočítat,“ vyzvala mě nakonec. Namítala jsem, že musím uvařit večeři a napsat fejeton. „Kluk je přednější. A nají se, až se naučí,“ rozhodla. A tak když se o pár minut později vrátil domů i můj muž, našel mne, kterak počítám objem kruhového bazénu o průměru 9 metrů, jak dlouho se bude napouštět voda 25 cm pod okraj a kolik času potrvá vypouštění otvorem o průtoku bla bla bla. Hlasitě se smál, mně se chtělo plakat.

Byla hodina z půlnoci. Všichni v domě spali, jen já dopisovala fejeton a čekala, kdy se mimino vzbudí se žádostí o další potravinový příděl. A pevně doufala, že až se ráno proberu z mrákot, má drahá matka už u nás nebude...

„No vidíš to, čoveče,“ povídá má přítelkyně, „já vlastně svou matku před lety taky vyhodila... Tak já si to s tím odjezdem ještě rozmyslím...“

Jen tak se asi dá udržet mezigenerační štěstí – z dostatečné vzdálenosti!