Eva Kadlčáková: Fejeton zemědělský

„Buduješ botanickou zahradu?“ zeptal se mě soused, když jezdil s traktůrkem kolem naší chalupy a sledoval mě, kterak nejdříve seču, potom pleju a na závěr hnojím. „Jo,“ usmála jsem se věda, že do kvalit botanické zahrady má ta moje hodně, ale hodně daleko. Moje zahrada totiž (podobně jako moje rybička nebo moje auto) je uvyklá spartánské výchově. A ta je tvrdá.

Mám takovou životní filosofii: „Nebuďme otroky věcí kolem nás“. A tak stejně jako je mé auto omýváno deštěm a rybka chována tak, aby nezchoulostivěla, i má zahrada už tak nějak ví, že může stoprocentně počítat jedině s tím, co jí sama příroda nabídne.

Že když se tam čtrnáct dní neobjevím, musí vystačit s přirozenou závlahou. Že bude dobré si ji podržet, že bude ideální nasunout se postupně trochu do stínu - což moje rostliny opravdu v sebezáchovném pudu dělají! Naopak teplomilná mateřídouška ví, že si může růst mezi kamínky na cestě, že jí v tom nikdo nebude bránit, a tak se mi odměňuje vůní a úžasnou nádivkou do kuřete.

Příroda sama je mocná. Leč, někdy se jí musí i pomoct. A to pro holku z města není vůbec lehké. Například tlačit sekačku bez pohonu do kopce je naopak velmi těžké. „Berte v úvahu,“ říkala jsem prodavači, když jsem ji vybírala, „že s ní budu sekat já a že nemám vůbec žádnou sílu. Já se učila hrát na klavír a francouzsky, víte?“ Pán se chechtal a pomohl mi zvolit model pro mě aspoň relativně použitelný.

Problém nastal, když jsem potřebovala vyměnit sekací nůž. „No to je jednoduchý,“ reagovali ostatní zahrádkáři, „to si vezmeš klíč devítku, povolíš si tadyhleten šroub…“ „Hele, kluci,“ já na to, „pro takovouhle radu jsem za vámi fakt nepřišla. Jestli si myslíte, že MÁM klíč devítku a že JÁ povolím tady ten zapečenej šroub, tak to jste na vážně omylu.“ „Jo ahá,“ došlo partě sousedů, „tak to ukaž.“

Ženská coby dobrovolně nedobrovolný zemědělec je vůbec konfrontována s řadou neřešitelných situací. „Na tuhle tvoji stráň,“ dozví se například, „na tu budeš muset používat strunovku.“ „Strunovku?!“ děsím se, „a jak se s ní pracuje?“ „To si smícháš benzín s olejem, pověsíš si to na krk, tadyhle zmáčkneš ten sytič, pak přidržíš tenhle knoflík, škubneš za startér, furt držíš ten knoflík, takhle to bafneš, jo, a sečeš. Je to prostý…“ Tak jestli je tohle prostý, tak ať to dělá někdo jiný.

Za roky boje se zahradní technikou (která se pořád tupí, pořád hltí a pořád z ní něco odpadává) jsem se naučila zejména jednomu: není hanba dát práci druhým!

Spustit audio