Eva Kadlčáková: Instinkt sběrače

Není náhoda, že se obklopujeme věcmi. Vede nás k tomu pravěký instinkt sběrače - tedy snaha tahat si do chatrče všechno, co někde najdeme, a mohlo by se hodit. Že to neděláte? Ale ano. Jistým způsobem tak jednáme všichni.

Nemusí jít o hromadění slámy na teplý pelech, kostí na bubnování u večerních ohňů, ani o pazourky a kameny vhodné na pěstní klíny. Může jít o sběr plodů, tak typický pro pravěké ženy. A tak samozřejmý pro kdekterou z nás doposud. Nevláčíme snad zrovna touto dobou domů kýble rybízu, koše hub (tedy pokud rostou) a náruče bylin, abychom je zavařily, nasušily či naložily na horší časy?

Ty z nás, které to nedělají, neobíhají potom obchody a nepřinášejí si do hnízda hotové výrobky stejného druhu? Připustíme-li, že i bez toho se některé nehospodyňky obejdou, nenosí z těch obchodů tedy alespoň oblečení? Ony pravěké kůže, které nám i po milionech let pořád sluší? A čím víc jich máme, tím tepleji nám bude. A kdyby o teplo vůbec nešlo, jde aspoň o to ukázat, že na to máme, že si můžeme dovolit kůží víc než sousední pražena. Protože podle vědecké teorie své vymezení vůči okolí řešila právě už i ona.

Proto k instinktu sběrače patří i vydělávání peněz a týká se také mužů. Chlap, který kumuluje auta a motorky, má drahé kolo, seká trávu na traktůrku a se známými popíjí dvanáctiletý bourbon, je jasným příkladem pramuže, který dobře ulovil a kly si pověsil na díru do chýše. Vlastně i puzení postavit dům, zasadit strom a zplodit syna je pozůstatkem odvěkého instinktu zachovat sebe a rod.

A teď co zajímavého z teorie sběrače plyne: Čím více životně důležitých věcí (peněz, domů, obilí apod.) člověk nahromadí, tím je soběstačnější a tudíž méně potřebuje své okolí. To vede v důsledku k aroganci, nelidskosti a dokonce k izolaci.

Taky znáte zaopatřené lidi, kteří si žijí jen pro sebe? Mají ve strožoku milióny, ale skoro nevystrčí nos z baráku a pořádně se najedí jenom na rautu, kde je všechno zadarmo? Bohatý člověk nemá potřebu se dělit, vždyť si všechno tvrdě vydřel sám…

Pak jsou tu samozřejmě i bohulibé příklady lidí, kteří mají víc než dost, a proto podporují druhé. Jenže: dle teorie sběrače už na to, co jim odpadne od úst, čeká nemajetná cháska, vždy připravená chytit, co lepšímu sběrači upadlo. Proto prý se lidé níže postavení kolem těch úspěšnějších motají a chovají se k nim úslužně až úlisně.

Zaprvé jim z toho může něco kápnout, zadruhé: čekají na chybu. Ano! Podvědomě nepovažujeme dobrý skutek za klad, nýbrž za projev slabosti. Pračlověk v nás zavětří budoucí oběť. Tenhle blbeček brzo padne a my ho oškubem…

Já vím, zní to jako přitažené za vlasy. Zvlášť v křesťanské společnosti, která lidem ordinuje vzájemnou lásku, pomoc a soucit, a kde lidí chudých, přesto hodných, pokorných a mírumilovných lidí je celá řada.

Ale odpovězme si upřímně: co po tisíciletí kultivace převáží v člověku v krizové situaci? Instinkt sebezáchovy, anebo pomoci druhému? Proč někteří z nás fyzicky anebo psychicky ubližují druhým? Protože můžou. Protože vycítili slabost.

Jsme stále tatáž zvířátka, přátelé. Jen v nákladných imitacích kůže.