Eva Kadlčáková: Já, mé druhé já a cizí město 3

Už jste někdy vběhli do starých měšťanských dvorků? Nádhera! Ta zákoutí, ty kašničky, balkóny s kovaným zábradlím, upravené trávníčky, sypané chodníky, sošky a pítka. Ocitla jsem se v Jiříkově vidění. Tady se prostě musíš na chvilinku posadit, doporučilo mi uprostřed největšího spěchu mé ďábelské já, pokochat se a rozhlédnout...

Mám tak ukrutné zpoždění, že začínám pochybovat, že stihnu letadlo!, namítám. V tom případě už na tom jedna minuta nic nezmění, že?, odpovědělo. Já ho nenávidim, to alter ego, na všechno má odpověď! Jsem v pytli. Sedím na kašně uprostřed absolutně neznámých dvorů, metro je bůhvíkde, touhle dobou jsem už měla stepovat před hotelem a pěkně skupinově se vydat k letišti. Místo toho tu dřepím zmordovaná, ověšená igelitkami a s posledními třemi euro v kapse. Přesně na metro, start!

Tam, kde jsem očekávala stanici, ale není nic. Zato se ocitám na třídě plné luxusních butiků! Ó ty šatičky, jé to prádélko, hm ty lodičky! Aspoň očíčkem mrkneme, řekly jezinky ve mně a pohonily mne cik cak ulicí. Na jejím VELMI VZDÁLENÉM konci se rýsovaly věžáky. Hurá, tam je určitě můj hotel.

Nevím, proč jsem si myslela, že nějaké dva těžko rozeznatelné výškové domy v milionovém městě jsou právě těmi, které hledám, nejspíš proto, že už dlouho žiju na městě malém a zmáčknul se mi mozek! No jasně, že to nebyl hotel, to jen módní bulvár ústil do městského okruhu, na němž stál jeden mrakodrap vedle druhého. Ale - bylo tam metro! Jenže zavřené, stavební práce. Ou maj got! Přeběhni přes šestiproudou silničku, mrkni se do jiného vlezu... Hádejte, kdo mi našeptává?

Když jsem se ve zdraví propletla kolonami vozů na druhou stranu, chtěla jsem se rozběhnout vpřed mezi paneláky. Támhle za tím viaduktem už ten hotel prostě musí být! Tehdy poprvé ale zvítězil pud sebezáchovy a napověděl: zeptej se aspoň nejdřív taxíkáře... „Madam,“ vytřeštil na mě oči šofér, „váš hotel je odtud pětadvacet minut cesty!“ a odmávl rukou velký oblouk.

„Jak?!“ vyděsila jsem se. „Za půl hodiny mám nástup do letadla!“ „Jak?!“ zopakoval taxikář můj výraz. „Berete karty?“ ujalo se mé lepší já řízení záchranné akce. „Qui.“ „Tak mě hoďte rovnou na letiště.“ Mé racionální já si vybavilo větu, se kterou se se mnou loučil ten hotelový poslíček, co zachránil můj kufr: „Vaše bagáž teď u nás bude v dobrých rukou. I kdybyste si pro ni nepřišla, pošleme ji za měsíc na vaši adresu...“

Tak jsme se já, mé druhé já a taxikář vydali na poslední cestu. Dohnat letadlo...

Příště uslyšíte: Ta karta nefunguje, madam; k jinému okénku, prosím; sendviče došly, litujeme. A jak dopadne celá anabáze?