Eva Kadlčáková: Já, mé druhé já a cizí město 4

„Vy nemáte žádnou bagáž, madam?“ podivil se taxikář, když jsem mu nařídila rozjet se tryskem k letišti. „Můj kufr je v hotelu,“ odpověděla jsem znaveně. „A budeme pro něj zajíždět?“ „No, monsieur...“

Cesta utíkala zaplaťpánbů rychle. Před letištěm jsme se ocitli přesně ve chvíli, kdy podle letenky končil náš „check in“ – odbavení. To je skvělý! Vytáhnu kartu, zaplatím a během chvilinky doženu svoji turistickou partu. Houby s voctem! „Ta karta nefunguje, madam,“ ukázal suše taxikář na moji kreditku, kterou jeho mašinka neuměla přečíst. A jsem zase v háji. Tak blízko u cíle a takový pech!

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se v naději, že mi dobrý muž cestu daruje z lásky k bližnímu svému. „Ukažte mi svou letenku,“ požádal místo toho. A já husa mu ji vydala a on si ji strčil do kapsy a vystrčil mě z auta: „Hotovost v hale...“

Hala se ukázala býti obrovskou. Všude byly tisíce lidí a u přepážky s informacemi jich stálo nejvíc. Chvilku jsem tam stepovala, pak mě napadlo zeptat se pána za mnou. Přesněji: mávat mu před očima kartou a volat „Where?“, poněvadž kdo ví - já ne -, jak se řekne bankomat. Byl to distingovaný a důvtipný pán. S úsměvem mě poslal do prvního patra. Letím podlažím, bankomat nikde. Už jsem na konci chodby, pořád nic. Vlítnu do nejbližsí kanceláře: „I need money!“ vybafnu na úřednici. Nadskočí a poděšeně vzkřikne! Pak se i ona dovtípí: „I see, tamhle vpravo.“

A vskutku. Byl tam, miláček! Svěřila jsem mu svou kartu a zašátrala pro mobil: je pět padesát pět. Letadlo letí v pětadvacet, teď už to zvládnu... Bankomat po mě chce jakousi volbu. Nezdržuju se překladem a sáhnu po té, v níž figuruje slovo PIN. Bankomat chce číslo potvrdit. Chvíli šrotuje a pak k mému zděšení píše: VAŠE BANKA AKCI NEPOVOLILA. Jak nepovolila???!!! Vždyť by tam, prokrista, mělo být peněz dost? Co se to zase děje, to se dnes nade mnou zavřelo nebe? Bože můj, bože můj!

Zatímco jsem vzývala boha, rozhodla jsem se ještě pro jeden pokus. Teď už nemám co ztratit. Buď mi ta mrcha ty prachy dá, anebo tu zůstanu bez kufru, bez peněz a bez letenky, pěšky dojdu někam na ambasádu, kde už teď večer nejspíš ani nebudou, takže přelezu plot, chytne mě pes, zavřou mě do vězení, ale tam bude aspoň teplo a voda a ráno si pro mě snad konzulové přijdou. Ještěže mám schopnost nepropadat panice v krizových situacích...

Napodruhé jsem si přečetla rozchodník pečlivěji: první možností bylo vybrat hotovost, druhou změnit si PIN. Panenko Maria, ještě že jsem si tady v té cizině nezměnila PIN! Bůh při mě přecejen stojí! K taxíku úprkem prk!!

Zpátky v hale jsem se ocitla v šest nula osm. Stály tam dvě řady odbavovacích pultů. U těch pro chudé se tlačily asi dva tisíce lidí. U V.I.P. bylo povzbudivě prázdno. „Ó ne, madam, k jinému okénku, prosím,“ vystrčila mě odtud letuška. A víte, co: to jsem celá já. Rezignovaně se ploužím vstříc nešťastnému osudu. Když tu za mnou letuška zavolá: „Ukažte mi ještě jednou svoji letenku!?“ Zděšeně kontroluje čas odletu s hodinami, pak mě drapne za rukáv a vleče halou. Letištní rozhlas hlásí UKONČETE NÁSTUP DO LETADLA NA PRAHU. Když předbíháme frontu u magnetického rámu, hlásí dokonce moje jméno. Zaklapnou za mnou dveře, spustí se motory. Uffff...

Za pár minut se už klidně vznášíme nad kontinentem. Lehčí o můj kufr, který ten báječný hotelový servis za měsíc pošle k nám domů i se shnilými ponožkami, a lehčí i o pěkných pár kilo, které jsem vyběhala dnes odpoledne. „Tuňákový sendvič, prosím,“ požádám pročež stevarda. „Sendviče došly, madam,“ odpoví s omluvným gestem. Usměju se na něj. Něco takového už ale mou zocelenou a znovu sjednocenou osobnost nemůže překvapit…