Eva Kadlčáková: Jablečný koláč

„To mi řekni, jak to že ty a tvoje kamarádky, takový krásný ženský, jste pořád samy?“ zeptal se mě onehdá ten, co mě na tuto větu sbalil. Já mu to nedokázala vysvětlit. Odpověděl si později sám.

„Tak teď už to víš?“ zeptala bych se ho v odpověď dnes, „už víš, že je to proto, že pro nás obvykle nejste ochotni nic udělat? Že se vám jen chce potěšit se námi na prchavý okamžik a pak se zase vrátit ke svýmu klidu? Protože klid s vášnivou ženskou byste nikdy neměli?“

Osobně si myslím, že existují ženy stvořené pro lásku. A jsou jako jablečný koláč. Viděli jste Prci, prci, prcičky? Tak přesně jako ten. Voňavý a lákavý. Na povrchu hladký a lesklý. Uvnitř sladký a šťavnatý. Každý muž, nebo dobrá, řekněme, že téměř každý muž, zatouží ochutnat. Jaké by to bylo, propadne představám, hebké? Rozpouštělo by se to na jazyku? Bořil by se do toho prst jako nůž do másla? A ta buchtička se dme, ona se potvora tak nabízí!

Problém krásných žen je přesně ten, že si toho jsou vědomy. Že s tím pracují. Že je zájem protějšků těší. A že stále a opakovaně doufají, že jednou bude nikoli povrchní, nýbrž že se najde někdo, koho budou zajímat také ingredience. Kdo ocení to kulinářské dílo...

Proti tomu omámení muži nedokáží ukočírovat svůj živočišný pud hrábnout si hluboko do té vlahé hmoty pro svoje sousto, pro její tajemství. A udělají to a rozbijí to křehké těsto napadrť.

A ono se zatím smí krájet jenom opatrně, kousek po kousku. Zacukrovávat vanilkou, ujídat lžičkou, zastříkávat šlehačkou, vychutnávat sousto za soustem, chválit a děkovat bohu za ty dary. A především, nechat si vždycky ždibec na příště.

Je totiž třeba předpěstovávat. Chytit (a držet) tu prchavou krásu za pas, zplodit dítě, postavit dům a zasadit jabloň. A z ní sklízet ovoce a česat je své ženě do klína, na další a další koláče. Jako Eva o tom něco vím. Jako Eva o tom jenom sním. Pokaždé, než někdo další zblajzne mě.

Často se ptám, zda to vůbec jde? Zda existuje trvalý, láskyplný vztah mezi mužem a ženou? Takový, v němž jeden druhému nechává prostor, v němž každý respektuje roli toho druhého, v němž tu svou roli každý má?

I pravý muž se vedle sebevědomé ženy, žádoucí a samostatné, může cítit upozaděn. A i když mu ona podává talířek z kostního porcelánu, on si ji na něj přece nenaservíruje. Sáhne si pro objekt své touhy holou, neumytou rukou. Tak, jak to správný chlap udělá! Má sílu, ne? To muselo být každému jasné, že ten zákusek pomačká. Vždyť se sám vystavoval, sám se nabízel, sám ho k té hrubosti donutil! A muž nechce potíže. Mělo-li by se přijít na to, že moučník zničil, to ho radši celý naráz sní. Ať tu po tom plenění nezbyde ani stopa.

Zbyde. Nějaký drobek vždycky někde ulpí. A v něm duše té ženy. Umenšená na minimum. Pomalu se hrabe z bídy, zase a znovu se z prachu zvedá, dme se v teple nové díže. Další trouba už na ni někde čeká...

Je to únavné. Pomalu nám dochází síla. A přesto doufáme, že nakonec přijde ten, kdo se předtím, než nás vybalí a sbalí (nebo obráceně), zeptá: „Líbilo by se ti nebýt už na všechno sama? A líbil bych se ti já?“ A že to stihne dřív, než náš dozlatova upečený koláč uschne a než ho poslední trouba sežehne na uhel.

Spustit audio