Eva Kadlčáková: Jak to dělám

Fejetony se nejlépe píší ve stresu. Když si večer před uzávěrkou sednete a víte, že teď už to prostě sesmolit musíte, vašemu mozku nezbude, než rozhýbat závity. Někdy se potkáte s jakousi obdivuhodnou samočinností – čili nahodíte téma a hlava začne produkovat myšlenky, formulovat je do vět, neopakuje slova, nachází zajímavé obraty, je vtipná a na závěr ještě dospěje k překvapivé pointě.

Takové chvíle jsou pozoruhodnými stavy mysli, kdy vlastně sami nemusíte nic dělat, jen se jakoby sledujete zdálky, přičemž máte přepnuto na autopilota. Celý let je přitom přímočarý a snadný, jako by nebylo nic lehčího, než vznášet se na křídlech inspirace... Těchto situací je ale, žel bohu, zoufale málo!

Daleko častěji musíte své mozkové buňky pořádně rozvibrovat sami. „Takže, co jsem to vlastně chtěla sdělit?“ ptáte se sami sebe, „Co jen to bylo, co se mi vtíralo pod kůži celý minulý týden? Co že to řekla ta paní legračního, když jsem ji míjela na ulici?“

Pátráte v paměti (anebo v notýsku) a dlouhé minuty věnujete jen a pouze tomu, abyste našli takzvané východisko. Hurá, je tu, vzpomněli jste si, našli jste papírek s poznámkou... Ba ne, radost byla předčasná! Slova jsou sice černá na bílém, ale co jste jimi, proboha, mysleli? Čím vás oslovila ta obyčejná věta? Pokračujete v přemýšlení...

Pro „proces tvorby“ je charakteristické, že se každým dnem mění. Co vám jeden den připadá zajímavé, druhý den se jeví jako nuda. Co jste včera cítili jako téma k zamyšlení, je dnes k zasmání a zítra bude k pláči.

Každý den máte jinou náladu, jiné rozpoložení a dokonce i jiný pohled na svět. Jednou jste dole, jednou nahoře. A tak stejné téma zpracujete v pátek odlišně od pondělí.

Proto nelze nic tak krátkého, čím fejeton je, psát na etapy. Rozepíšete-li si ho s tím, že se k němu za čas vrátíte, můžete ho s klidem vyhodit. I kdybyste nakrásně zpívali na shodnou notu, nenajdete totéž libreto. Oněch pár vět, na které civíte do počítače, vám připadá neskutečně cizích.

Jediný případ, kdy se návraty doporučují, je revize po delším čase. Umožní vám oddělit zrno od plev a fejeton řádně proškrtat. Poněvadž ideje se sice dají nahazovat, nanášet a nastiňovat, rozepisovat, rozvíjet a rozkrývat, sledovat, rozebírat i hodnotit, ale fejeton má jen tři čtvrtě stránky a nejsme všichni Čapek.

A základní myšlenka je tu. Teď vymyslet název. Krátký a úderný, neotřelý a humorný, tak zní všeobecné doporučení. Já dodávám: anebo jednoduše lidský. Takový název a takový obsah totiž mají nejspíš šanci, že získají nejenom pozornost, ale i srdce čtenáře / posluchače. Nezbývá, než zasednout na hodinu, dvě, tři, čtyři ke klávesnici a o to srdce požádat.

Že vás nic nenapadá? Zkuste se naložit do vany (neboť také vyšší vlhkost vzduchu a záporné ionty dokáží uvést neurony do chodu)! Že ani to nezabírá? Napište o tom fejeton!