Eva Kadlčáková: Jak umírají vánoční stromečky

První stromeček u nás v ulici umřel už šestadvacátého prosince. Zanedlouho to tu bude samá mrtvola. A z toho je mě jednoduše smutno.

Stromečky nám přece přinesly tolik radosti. Radost je už jen stromek vybírat, radost je nést si ho domů. Radost je vyklonit se z okna a uvidět ho připravený na balkóně. Radost je vyndat ze skříně stojan a strašně nepříjemné je stromečku ořezávat nohu. Radost je ale zase jeho zdobení a úplně největší radost nám stromeček udělá, když se na Štědrý večer rozzáří a jeho světýlka se odrazí v očích dětí. Stromeček nám potom nadělí. Radost udělá i psovi, který se k němu nenápadně připlíží a utrhne si perník tak rozhodným gestem, až se stromek zakymácí a jedna skleněná ozdůbka spadne. Její střepy nám přinesou štěstí a my se pak k této drobné rodinné historce vracíme ještě řadu let.

Stromeček si zkrátka nezaslouží, abychom o něm smýšleli jenom jako o osychající věci, kterou je třeba rychle vyhodit, než se nám doma osype. Proč by se vlastně neosypal, když nám tak dobře posloužil. Má nárok osypat se pěkně v teple a v naší přítomnosti. Vždyť právě kvůli nám ho uřízli. Nebylo by fér, abychom po něm taky pořádně uklidili?

Jednou se nám podařilo ve studené, neužívané místnosti uchovat stromeček až do příštích Vánoc. Tak, jako se nám kdysi ve váze zakořenila astra. Jenže astra se dala zasadit, zatímco stromečku jsme se – přesně podle zákona schválnosti – dotkli právě o Štědrém večeru, což tento nesnesl a dotčeně zasypal dárky vším, co měl. Štěstí ze střepů jsme pak měli předplaceno na roky dopředu a až do léta jsme nosili pichlavé jehličí na ponožkách.

Proto bych až takový extrém nedoporučovala, přesto: buďme stromečkům trochu víc vděční a vydržme to s nimi ještě aspoň týden. A až uplyne stromečkův čas, naposledy se u něj sejděme. Udělejme si čaj a v klidu odeznívajících Vánoc s ním pobuďme. A než stromek docela odstrojíme, nechme mu alespoň jednu slaměnou hvězdičku. Na památku. Milý stromečku, bylo nám ctí.

Potom budeme muset – chtě nechtě – stromeček doprovodit na poslední cestě. Prosím vás, najděte mu klidné, decentní místo k odpočinku. Poskytněte jeho ostatky k nějakému bohulibému účelu. Například k žehu. Ale ne v obýváku u záclon! K žehu tam, kde opravdu potřebují přitopit. Anebo na kvedlačku ze špičky, jak ji vyráběl můj děda. Nedopusťte, aby se váš stromeček ocitl opuštěný na chodníku. Odhozený, oholený, přeříznutý, ponížený. Protože to, jak umírají naše stromečky, vypovídá něco i o nás…

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.