Eva Kadlčáková: Jsou muži líní?

„Teda já bych s tim Tomášem žít nemohla,“ ulevila si moje matka tuhle v neděli, když tak uklízíme nádobí od rodinného oběda a můj muž se už přesouvá k obrazovce, aby si pustil hokej a prokládal ho Velkou cenou Španělska. „Von je tak línej, že je to do nebe volající!“ zahořekovala ještě.

„Hm,“ mohla jsem akorát pokrčit rameny. Když tu do křesla vedle Tomáše dosedlo pozadí mého otce. „A nejsou náhodou líní všichni?“ obrátila jsem se na mámu a významně směrem k tatímu hnula loktem. „Máš pravdu,“ povzdechla si, „Venda doma nepřibije ani skobičku.“

Přimělo mě to k úvaze, zda je lenost skutečně obecnou vlastností mužské populace. Protože člověk hodnotí hlavně podle lidí, které má nebo kdy měl kolem sebe, musela jsem ihned konstatovat, že nikoliv. Tak například můj první muž vůbec líný nebyl, naopak, stejnou výkonnost, jaké byl schopen sám, vyžadoval i od ostatních. Například naše výlety na kole vypadaly tak, že za nejbližší zatáčkou se mi ztratil, protože šlápl do pedálů a nepolevil, dokud nedojel do cíle. Zvlášť si užíval kopce, dřina, to bylo jeho.

Nebo kamarádčin muž. Nikdy jste ho neviděli zahálet, buď hákoval v práci, nebo doma něco kutil, a když bylo všechno hotovo, sebral se a šel si aspoň zaplavat na bazén. Chodil rychle, nikde se moc nezdržel.

To je pro činorodé lidi příznačné. Přiběhnou k vám na návštěvu, vysrknou kafe a už je brní zadek. Koukají, jak by vypadli, nečinnost je přivádí k šílenství. Musí-li již založením pilný člověk někde setrvat, nejprve poposedá, bručí si pod fousy, pak hlasitě nadává, kolik mu kde stojí práce, až nakonec propadne úplné apatii. Život bez činnosti pro něj nemá smysl. Takový týpek je poháněn jakýmsi skrytým motorem, stále není spokojený, všechno by se podle něj dalo udělat líp anebo stihnout v lepším čase... Tam, kde žádná práce není, tam si ji vymyslí. Znáte je? Znáte, pravda...

A teď už i vy musíte přiznat jistým mužům jistou míru vrozené pracovitosti. Odhlédneme-li od činností, jakými jsou úklid, nákup a drobné opravy v domácnosti, jsou už pracovití téměř všichni. Rozdíl je jenom mezi naším očekáváním a jejich zájmy. Všimněte si: je-li doma zapotřebí vyluxovat, muž se zavře do pracovny a přeinstaluje počítač. Když mu vyčtete, že se fláká, oprávněně odpoví, že udělal spoustu práce. Nebo: plánujete vyrazit na rodinný výlet (štve vás, že tím tahounem v rodině musíte být pořád jenom vy, ale co se dá dělat, vymyslíte trasu, návštěvu muzea i hospodu), a pán domu zrovna jako na potvoru musí vyměnit pneumatiky a nechat auto prohlídnout, páč drhne spojka. A je po výletě, mámo, navař...

Suma sumárum, muži jsou líní, ale jenom na něco. Výstižně to za všechny shrnul jeden z nich. Stála jsem v hotelové hale, když on a jeho dva kumpáni vešli do podniku. Ve dveřích se střetli s atraktivní mladou ženou, která doprovázela roztomilé děvčátko. Muži se po nich otočili. „Hezká holčička,“ povídá ten chlapík. „Ale ne moje,“ odvětí dívka a zaklapnou za ní dveře. „Škoda,“ dodá pán, „už by byla hotová, nebyla by s ní žádná práce...“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.