Eva Kadlčáková: Kdopak to mluví

Už je to tak. My dospělí vedle malých dětí blbneme. Mluvíme za ně, šišláme, kňouráme a přemizujeme se. Projevujeme svoje souznění, svou lásku. Velmi často tak ale komunikujeme sami mezi sebou. Dospělí s dospělými – a o to je to komičtější:

„Ty máš ale bebinku,“ říká švagrová svému muži. A ten na to: „No to já mít mušim, to abych byl zdlavej.“ Kdyby v záběru nebylo i nemluvně s očkováním na ramínku, museli byste si myslet, že jde o scénu z mikrokomedie s Miroslavem Donutilem, kde šišlal na svou milenku tak dlouho, až mu to zůstalo.

Anebo (horší varianta): „No ta maminka ti ani nedá najíst, viď!“ praví tchýně s upřeným pohledem na křičícího kojence, ačkoli hlasité konstatování je zcela jasně určeno snaše. Ta v potu tváře dokončuje oběd a začíná litovat, že na něj paňmámu vůbec pozvala.

Další variantou je mateřské množné číslo: „Až se narodíme,“ začíná větu těhotná žena. „My jsme se počůrali,“ sděluje již povinuvší matka. „Bolelo nás bříško, ale pěkně jsme si prdli a už nás to netlááápííí,“ vysvětluje jiná a na důkaz radosti při slově netlápí rytmicky zatřese vykuleným robátkem.

Kojenecký věk je vůbec zlatým věkem vylučování. Je to snad jediné životní období civilizovaného Evropana, v němž celé jeho okolí oslavuje hlasité projevy jeho metabolismu: „Ty jsi ale šikulka, za takovej krkanec by se nemusel stydět ani starej dědek!“ Nebo: „Tak se ti tam podíváme, jestlipak on tam nebude poklad?“

Při pohledu na výsledek vyměšování dospělý nadšeně zvolá: „No to je ale pěknej bobeček, krásná hromádka, pořádnej macík!“ Žaludek se nám při nezávislém poslechu obrací. Ale jakmile se nám ve vlastní rodině vylíhne mláďátko, podobné věty nám začnou samy vyskakovat z pusy.

A nejenom nám - rodičům a prarodičům. To i sousedům v baráku a známým na ulici. Jedna z nejčastějších vět, kterou jsem slýchala, když jsem vozila své dudlající děcko, zněla: „Dyž vono z toho nic neteče, viď,“ přičemž mluvčí na mě, případně i na můj hrudník, spiklenecky mrkl.

Nějakou podobnou hlášku nad řvoucím kočárem pronesla onehdá i celá městská rada, ubírajíce se ze svého zasedání, pravděpodobně na pivko. A každý druhý zdravotník mi říkal „maminko“. No copak já byla nějaká jejich matka? Zbláznili se tady všichni? Aťsi! Je to jedno z nejkrásnějších magoření na světě…