Eva Kadlčáková: Když je venku takhle krásně

Má to logiku, že se v létě extrémy snoubí. Velká výheň, sálavá energie a vyčerpání. Stín stromů a blaženost. Žhavá současnost, vlahé vzpomínky.

Mám to s nimi tak, že mě přepadají nenadále, třeba když mi něco cvrnkne do nosu. Ucítím nějakou květinu a odkudsi z hlavy vystřelí vzpomínka. Krátký obraz, který hned zmizí. A já se zarazím uprostřed chůze, musím se zastavit a lovím tu vzpomínku zpátky. Dá mi práci zachytit její ocásek a vytáhnout ji na světlo, pak se na ni soustředit a pomalu z ní něco vyčíst.

Třeba to, že když jsme tenkrát byli na Kuřidle, má lásko, vál jemný vítr a tobě zavlály kadeře přes obličej. A postavil sis mne před sebe, položil mi nataženou ruku přes rameno a ukázal někam do dálky. Voněl jsi svými feromony a ten dotek na pětkrát pěti centimetrech našich těl měl v sobě tolik vášně, že jsem něco tak koncentrovaného už později nikdy necítila.

Pak jsme si – a teď cítím palačinky - pak jsme si plácali palačinky, protože já jsem ještě nic jinýho neuměla, a chystali jsme se do kina od osmi, což byl důkaz toho, že už je nám patnáct, no a přišel tatínek, kterej mě měl na starosti, protože máma byla na zájezdu, tak přišel asi v půl a potkal se s náma a do okna mého pokoje svítilo červené večerní slunce, všichni měli ozářené obličeje něčím, co už se nikdy nevrátí a tatínek nám pokynul a pak se ke mně naklonil a povídá: ale je to brzy, Evičko, brzy s tvrdým y a brzičko s měkkým.

Tak takovéhle mám vzpomínky. A takové mám muže svého života. A mám je k smrti ráda, všechny, dosud a dosud. A ne, že ne…