Eva Kadlčáková: Když žena řekne ne

S muži se dá nádherně klábosit, když je pohoda a my si hovíme hlavou někde v jejich pažním důlku. Skoro ze všeho, co jen tak plácáme, zní, miluju tě a vysílám k tobě skryté signály. Jenže: jsou i chvíle, kdy se emoce vyhrotí docela opačně, a to pak na své chlapy ječíme - tváří tvář, do telefonu, nejčastěji esemeskou - už tě nechci nikdy vidět, nechoď, nepiš, nevolej! Ve skutečnosti tento výlev znamená: prosím tě, přijeď pokud možno okamžitě, zahrň mě květy, polibky a čokoládou. A už mě proboha nikdy neopouštěj!

„To je přesný,“ říká Gabča, když si o tom s holkama povídáme. „Jednou jsem u mačkání takovýhle zprávy stála u okna a vyhlížela světla jeho auta!“ „A přijel?“ ptáme se my ostatní. „Přijel,“ vydechne Gábina. „Ten je skvělej,“ shodujeme se my, „toho se drž!“

Sedí mezi námi i partner jedné z nás. Ten nevychází z údivu: „To že se má udělat? Prokrista, a jak to ten ubohej chlap má vědět?“ Nevíme. Snad mu to má dát instinkt, zkušenost a bezbřehá láska. Rozumí jen slovu zkušenost a ptá se na tu naši: „Jak často vám to takhle vychází? Že ten blbec přijede? A ještě s kytkou?“ Skoro nikdy, přiznáváme. A rozproudíme debatu na téma nesplněná očekávání žen jakožto výsledek falešné skromnosti a nefalšované hystérie!

„Je to pravda,“ přiznávám, „poprvé jsem vyzkoušela falešnou skromnost asi ve čtyřech letech, když jsem si k Vánocům přála starou belu, abych za to byla o to víc odměněna, a nevyšlo to, starou belu jsem i dostala, nikdo nevěděl, co mi dát. A i přes tuhle fatální zkušenost stejnou chybu pořád opakuju. Proč to dělám?“ Nikdo neznal odpověď. Zato těch, které onu neúčinnou taktiku rovněž opakují, se kolem vyskytovala většina. „Se pak nedivte, že jste pořád nešťastné,“ kontroval jediný přítomný muž.

A navázal naléhavou otázkou: „Někdy musejí nastávat případy, kdy říkáte ne a opravdu to tak myslíte. Jak se poznají?!“ Zamyslely jsme se. Asi je to v intonaci, usoudily jsme nakonec. Když křičíme, ječíme, pláčeme, rozhazujeme rukama, věcma a prstýnkama, pak myslíme výše řečené: miluju tě, ale strašlivě mě trápíš. Přestaň s tím a promptně mi zacpi pusu polibkem. Když to své ne, nepiš, nevolej a už se neukazuj, proneseme naprosto ledově, takřka lhostejně a bez emocí, pak je doopravdy zle. Pak chápající muž vyklidí pole a ví, že definitivně prohrál.

Do té doby si ale zkusme – my opačná pohlaví s opozitním nazíráním na svět a slovníkem antonym místo pusy – zkusme si rozumět. Porozumění ve dvou – a třeba docela potichu - je jeden z nejhezčích dialogů, jaký můžeme vést.