Eva Kadlčáková: Klíííd!

Prakticky žádní živí tvorové se tu před rozedněním neprobouzejí. Neotevírají zobáky a neohlašují nový den. Když pominete noční průjezdy kamionů po nedalekém obchvatu, zastavování taxíků a hlučné návraty opilých jedinců vaší komínovitě úzkou ulicí, v níž zvuk stoupá do oken, protože jinam nemůže, v klidu a míru se vyspíte až do rána. Třikrát sice za tu dobu vstanete, abyste ubednili okna a pak je pro nedostatek kyslíku zase otevřeli, ale to nevadí, hlavně když před sedmou neuslyšíte ani hlásek.

To vážně neuslyšíte. Zvuk, který k vám od šesté hodiny ranní doléhá, to je jenom sbíječka z opravovaného kulturního stánku. To je jenom kompresor z rekonstruované kanalizace. To jsou jenom popeláři a jejich křusavé ŘACH dva tři, ŠOUP dva tři. DRRRRRR DRRRR drnčí sbíječka, ŠU CHA – ŠU CHA – ŠU CHA opakuje monotónně kompresor. Je to, jako když vám kape voda z kohoutku na hlavu. V pravidelném rytmu, stále dokola, KÁP - a vy očekáváte další dávku, KÁP - přichází ta chvíle, KÁP repetice, KÁP do čtveřice…!

Hodina mezi šestou a sedmou je velmi náročná. Rachot strojů naštěstí brzy přehlučí štěbetání lidí, kteří se začnou trousit do pekárny pro rohlíky, do trafiky pro noviny a do zaměstnání. Zase si trochu dáchnete. Chtěli jste sice vstávat v sedm, ale copak můžete, když vás ta poslední hodinka tolik vyčerpala? Přidáte si náhradní. V osm se i vy vysoukáte z postele, s očima opuchlýma a ušima zarudlýma. Ale pozor: dosud jste nezaznamenali jediné slepičí citoslovce!

Takto absolvujete ve městě svých prvních pět pracovních dní. Těšíte se na sobotu. To si pospíte! Už žádná venkovská sobotní rána, v nichž rykot zvěře střídá řezavé vytí cirkulárky! Jen božský klid uprostřed města… nic než ticho… sbíječka a kompresor! A zase od šesti. Lidé se tentokrát trousí pro noviny o hodinu dýl. Zacpáváte si uši polštáři a z osmé je devátá.

No, nevadí, ještě zbývá neděle. A ta je od slova „nedělat“, tudíž všichni budou pěkně v postelích dospávat – a vy konečně také. Utichnou stroje, utichnou ptáci. Tak si to přece i pámbů přál. Městští tvorové se sice navracejí z hospod a diskoték ještě když hodiny na věži odbíjejí čtvrtou, dopoledne si to ale všichni krásně vynahradí. Vždyť, co je blaženějšího, než ospalé nedělní ráno!

Zvony šestkát zazvoní a vy si s uspokojením si uvědomíte, že už celé dvě hodiny nerušeně spíte. Když v tom: DRRRRRR DRRRR, ŠU CHA – ŠU CHA – ŠU CHA. Kompresor a sbíječka, staří kamarádi! „Klíííd!!!“

Když v deset dopoledne opouštíte město – s duchnou opásanou na kapotě auta – všichni ještě spějí. Pekárna, trafika i hospody mají zavřeno, nikdo nikam nespěchá. Nikdo tudíž ani neklape podpatky a neklevetí se sousedkou, žádný uchu lahodící zvuk nepřehluší ten příšerný randál stavebního průmyslu, který si usmyslel, dokud peníze z Unie nedojdou, nedbat sedmého dne a makat, makat, makat. Už se těšíte domů. Mezi kohouty, hrdličky a cvrčky! V klidu a míru ortodoxního českého venkova pak budete žít tak dlouho, dokud chalupu vedle vás nekoupí měšťák a v neděli ráno nespustí sekačku. Skutečného klidu se pak doberete jedině... na pravdě bóží.