Eva Kadlčáková: Kolekce

Tu leží v trávě staré umyvadlo, tam rezaví oprýskaný dřez, u plotu prší na historická kamínka, pod švestkou na vyřazenou ledničku. V garáži být nemůže, tam už je nábytek po jakési babce. V zahradním domečku se válí hromady nejrůznějších součástek, a to čehokoliv - motorek, sprch, televizí, zámků, hodin… Veškerý prostor zabírají sbírky šroubků, matiček, šňůrek, knoflíků, kabelů, zásuvek, provázků, kelímků…

Tatínek dokonce shromažďuje i alobaly od čokolád a tvaruje z nich třpytivé koule. Chce je snad jednou odnést do sběru a něco za ně stržit? Možná. S jistotou to ale neudělá. Likvidaci odpadu donekonečna odkládá: co kdyby se něco z toho ještě hodilo?

Když nechal nedávno s těžkým srdcem odvléci svůj nepojízdný a zcela zkorodovaný vůz, odmontoval z něj alespoň blatníky a skla. Pro strýčka příhodu. „A pro nás,“ komentují jeho počínání kritici, „abychom, až tu jednou nebude, měli co uklízet…“

Já se ho ale zastávám. Vždyť jeho nesourodý soubor vydal během let už leckterý poklad („Tati, hodily by se mi do bytu starý kliky, nemáš tu nějaký?“ „Myslíš mosazný, holčičko? Měl bych jich tu pár.“ „A nějaký pěkný hodiny?“ „Třeba z devatenáctého století?“ „A přehoz přes postel bys neměl?“ „Háčkovanej? Máš štěstí, holka…“).

A pak: kolekce něčeho přece vytváříme všichni. Sama například nejsem schopna zbavit se obnošeného šatstva. Co kdyby ještě někdy přišlo do módy? Ověřila jsem si, že kdykoliv jsem nějaký hadřík vyhodila, krátce na to jsem ho potřebovala! Klasický Murphyho zákon. A dobře si pamatuji, kolik skvostů jsem postupně vytahala z útrob babiččina úložného gauče a kolik jsem v nich nadělala parády. Takže: nepřijde ještě nějaké dívce někdy vhod moje dvacet let stará sukně z tuzexu? Náš sklep a všechny nástavce skříní bobtnají k prasknutí.

A co ostatní? I oni mají doma nejrůznější (a nejbizarnější) sběrné dvory: jedna známá si například vytváří kolekci zavařovacích sklenic. Má na ně přísné nároky, sbírá jen sklenice určitého tvaru a velikosti. Kdysi mě vyzvala: „Schovávej mi sklenice, já si je od tebe ráda vezmu.“ Jaké pak bylo moje překvapení, když si ze zhruba padesáti vymytých a obtížně skladovatelných sklenic vybrala tři. „Se jí na to příště…“

Její muž schránčlivě shromažďuje, opravuje a oprašuje staré traktory, jako by je k něčemu potřeboval. Můj muž sbírá časopisy o jachtingu, jako by na nějakou jachtu byl kdy schopen našetřit. Znám dámy, které si kompletují v koupelně kosmetické řady. Jiné nakupují značkové nádobí jenom proto, že existuje a že „je tak pěkné a tak hezky se do té kuchyně hodí“…

Všichni máme máslo na hlavě, tati. Nic si z toho nedělej. Někteří ho mají i na výstavě!