Eva Kadlčáková: Koleno

A můj tatí tlusté nerad. Ale stovka byla tehdy hodně peněz, a tak si otevřel pivo a kremžskou hořčici, nakrájel si spoustu chleba a hovězí kůži na kostičky, a jako Rusové zajídají vodku, zajídal a zapíjel on tu ohavnou růžovobílou hmotu. „Vendo, bude ti špatně,“ odrazovala ho mami s blížícím se posledním soustem. Nepovolil. Svou sázku vyhrál.

Já se o nic nevsadila. Já si nechala vrtat koleno dobrovolně, i přesto, že v něm žádná koruna nebyla, ba ani po zákroku finanční odměna nenásledovala. Nepočítáme-li nemocenskou, která jest spíše žebrotou, a platíme si ji nejspíš proto, abychom si vážili svého zdraví. A zdraví také stálo na piedestalu mého a páně doktorova konání. Můj ortoped je laskavý člověk a dobrý lékař. Udělal by pro mne mnohé. Ale nechce ani slyšet o tom, že by navštívil mé vysílání. A tak se teď do něj dostane aspoň zprostředkovaně.

Zrovna tak jako kamarádka anestezioložka. „Tobě asi není dobře, viď?“ otázala se, když mě přivezli k ní do předsálí, „Jsi úplně bledá.“ „Bodejť bych nebyla bledá,“ reaguju ihned, „mám strašnej hlad, šílenou žízeň a hrozně mi třeští hlava. Věro, potřebuju kafe!“ V nemocnici se zapomíná na to, že všichni máme nějaké závislosti, a tak když dodržíme veškerou předoperační dietu, vezou nás k zákroku v nejhorší možné kondici: vyčerpané a v absťáku. „Chceš-li na operaci,“ kontruje Věra, „musíš mít svý závislosti zvládnutý. Chceš něco píchnout?“ „Jestli mi nemůžeš píchnout kofein, tak nic.“

Sál. Já nehybná od pasu dolů, strážný anděl Věra za mnou, zelená plenta přede mnou a nad ní soustředěná hlava pana doktora, sledující svou práci na obrazovce. „Já vám to ukážu, chcete?“ nabídne mi. A já, zvědavá holka, chci.

Tak se přede mnou otevře svět mého vlastního kolene. A vypadá jako svět podmořský: bílé kosti coby útesy, chrupavky jako korály a mezi nimi jeskyňky a sluje, do kterých ze stěn vlají jakési třepetalky. „Pane doktore, co to je, ty mořský řasy tam?“ „To jsou zbytky vašich vazů,“ zasměje se lékař.

A počne je odkrajovat a zarovnávat. „Ukázkově vylágrovaný koleno,“ podotkne k ošťochtané chrupavce. A strčí mi do těla kovovou tyčinku. Cvak - a na jejím konci se objeví plamínek! „Pane doktore, chcete říct, že máte uvnitř mýho kolene otevřenej oheň?!“ „Jo jo,“ potvrdí lékař s úsměvem. Dvakrát mi jmenuje jakýsi nástroj připomínající zapalovač plynových hořáků a já si ani jednou jeho název nezapamatuju. Šak mám ten absťák, přece, hlavu úplně blbou. „Potřebuju se dostat až na pevnou část vaší chrupavky,“ doplňuje ortoped a opaluje mě zevnitř. Tedy, říkám si, ještě že už jsem za zenitem, jinak by se mi tu snad začaly zapalovat lejtka…

„Tak tady máš to kafe,“ přihlásí se u mne Věra o hodinu později. Pomáhá mi se šálkem a já s každým douškem cítím, jak se můj vlastní, slabě doutnající ohýnek začíná konečně znovu rozžínat. Ať jsou doktoři jakkoli vstřícní, šikovní a přátelští, ideální je vůbec je nepotřebovat!