Eva Kadlčáková: Léto

Při úvahách jako je tato se nabízí snadná možnost svést všechnu vinu na anonymní a nepotvrzenou postavu svatého Petra. „Je to starej páprda a všechno se mu plete,“ říkává můj tatínek už léta. Což je důkaz, že počasí se nezhoršilo letos ani předloni, ale bylo špatné odjakživa. Přesně podle principu „ach ta dnešní mládež“ a „to za nás nebejvalo“. Ale bejvalo. Věci jsou takové, jaké si je uděláme a jaké je vnímáme. Měli bychom se tudíž zamyslet nad vlastní mírou viny. Co se týče ozónové díry, s čistým svědomím přenechám sebezpytující úvahy Spojeným státům a Rusku. Pokud jde ale o stárnutí duše, u toho se už zastavit musím...

Ještě nedávno jsem se uvnitř svého hospodyňkovského těla cítila jako dívka. Dobře jsem rozuměla svéhlavým tříletým dětem i dospívajícím bytostem plným snů. Jednala jsem s nimi jako rovný s rovnými, zdálo se mi, že i oni mě tak berou. Dokud... dokud mi nezačali tvrdošíjně vykat. Dokud můj syn nevyslovil větu: „Ty mluvíš jako babička.“ A dokud jsem si neuvědomila, že sny se přestaly vyskytovat mezi mými životními cíly, že slovo „iluze“ mi na rtech vyvolává povýšený úsměv a že o zamilovaných lidech si myslím, že jsou trapní.

Pozoruji, jak se moje duše zplošťuje pod tíhou složenek, týdenních nákupů a mizerných zkušeností. Už nelétá v oblacích. Netouží oslňovat, nemíří výš. Smířila se s provinčním málem. Nevěří, že by ještě mohla vykročit k něčemu významnému. Neprahne po tom, zlepšit si angličtinu. Pochopila, že něco odplulo a že já, její nositelka, prostě nebudu krásná, bohatá a slavná – protože: proč vlastně?!

Ještě stále se mi líbí dredy na hlavách mladých kluků, ale synovi je nedovolím. Chtěla bych tančit, netančím. Chtěla bych hledat, nehledám. A šipku, tu neskočím. „Mohla bys skočit kamsi po hlavě, neskočíš. Všechny zvony světa prý vyzvánějí, ale ty je už pojednou neslyšíš. To tak pojednou pocítíš, že jsi na druhém břehu...“

Kráčím tím zmáčeným parkem a říkám si, léto, ty Šrámkovo léto, nebylo jsi ještě dost dlouhé, dost intenzivní. Ještě ses nevyslunilo, nevybouřilo. Je mi mi za tebou smutno, ale prý „to snad není žádné neštěstí. Je to jen rozloučení.“ Ale není to moc brzo? Nemohlo by spalující slunce vyjít ještě 16., 17. srpna? Prvního září??? A vítr nad noční řekou nemohl by být znovu kouzelně vlahý, jiskřivě stříbrný? Směla bych ještě dostat DŮSTOJNOU šanci rozšafně říct: „Léto, budiž pochváleno!“? Nebo mě už čeká jen vysychání šťávy, vadnutí ženy a demence mozku?

Dá pánbů, že ne.

Ten ničím nepodložený pánbů, šéf svatého Petra, nositel naděje.