Eva Kadlčáková: My, hysterky

Už jste si někdy položili otázku: co se to se mnou prokristapána děje? Už jste se ptali sami sebe, proč tyhle scény děláte? Už jste se někdy pozorovali shora a nepoznávali jste se? Už jste si zkoušeli poručit: mlč, nekřič a nerozbíjej nádobí? Už jste někdy měli na jazyku ta nejsprostší slova, která znáte, a pokoušeli jste se je tam zadržet, ale ona stejně vyletěla ven? Už jste jimi, svými skutky anebo svými končetinami jiným ublížili, ačkoli jste věděli, že byste neměli? Pak budete mít nejspíš pochopení pro hysterky. Patříte totiž mezi ně.

Když jsem si naposledy prožila svůj hysterický záchvat, naprosto vyčerpaně jsem klesla u řeky na lavičku, nohy i ruce rozhozené do stran jako údy hadrové panenky, a nechtělo se mi žít. „Já to nezvládam, vždyť já to tu na tom světě vůbec nedávam!“ šlo mi hlavou, „co já jen budu se sebou dělat?“ Uvědomila jsem si totiž, že se to se mnou horší. Že když jsem měla poprvé chuť udělat něco excitovaného, demonstrujícího a vyhroceného, že jsem to ještě dokázala regulovat. A teď, že už to neumím.

To bylo v mládí. Na plese. Můj kluk si mě tam vůbec nevšímal. Bavil se u baru s cizíma holkama, bral k tanci jiné ženy a o mně tak nějak automaticky předpokládal, že se zabavím taky. Zatímco ve mně ve skutečnosti vzrůstal pocit vzteku, až zcela převážil nad čímkoli jiným, sebrala jsem se, vyzvedla si věci v šatně a bez rozloučení odešla. Ten se bude divit, až mě tu nenajde, ten ještě zapláče, až zítra nepřijdu! Ušla jsem pár desítek metrů a začalo mi to docházet. To, co dělám, je zoufalé. Jenom upozorním na to, že jsem slabá. Že jsem hysterka, se kterou nikdo nechce nic mít. Vychladlá ze zimního večera jsem se do kulturáku vrátila. Nikdo si nevšiml, že jsem vůbec byla pryč. A já svoji čest uchránila.

O pár let později už jsem za svým milým hodila z okna prachy. A doprovodila je nějakým pokřikem. Dnes nevím, čeho se scénka vůbec týkala, ale tehdy už jsem si nemohla pomoct. Pomohl tedy kamarád Marek. Byl toho celého svědkem a zavolal na mě nahoru, jestli „si nemyslim, že to trochu přehánim“. Dodnes si pamatuju ta slova. A svůj stud, s jakým jsem zmizela v nitru pokoje.

Pak přišly děti a ještě složitější životní situace. Větších či menších amoků přibylo. Kupodivu nejvíc dokáží člověka vytočit jeho zcela nejbližší a nejmilejší lidé. Umějí totiž zabrnkat na naše nejcitlivější struny. A my jim ve svých hysterácích dokážeme jediným přesně mířeným slovem protnout srdce!

Teď zjišťuju, že člověk má zřejmě do vínku dán nějaký pohár trpělivosti. Na počátku plný. Postupně z něj svými úlety ulévá, a ulévají mu z něj i jeho bližní, a prakticky i všichni ostatní. Učitelé, šéfové, pitomí kolegové, zlí spolužáci… Někteří z nás si umějí svou nádobku zazátkovat, obrnit se proti útokům zvenčí. Jiní ji bezbranně tisknou, snaží se zamáčknout hrdlo, ale ono stejně pořád něco vyšplíchává ven. A jednoho dne trpělivost dojde. A už jsme startovací na každou blbost.

To se asi stalo mně. A to se stalo Gabče a Naty a Radce a dalším mým kamarádkám. Když o tom tak přemýšlím: máme něco společného. Jsme vášnivé. Je nám přes čtyřicet a jsme na všechno samy. A už nemůžeme. Žily jsme vždycky nadoraz, s otevřeným srdcem i s proříznutou pusou. A asi jsme se vyčerpaly. Hysterie je opravdu projev zeslábnutí. A bezradnosti, bezbrannosti, zoufalství. Voláme o pomoc. Vždycky jste nás měli rádi, opájeli jste se naší energií, naší bezbřehou láskou k životu. Pomozte nám, hysterkám. Slovy, skutky… i svými končetinami!

Spustit audio