Eva Kadlčáková: Novoroční historky
„Hele, holandský knedlíčky!“ vzkřikl můj tatínek ve chvíli, kdy jsem na novoroční stůl naservírovala uzené se zelím a bramborovým knedlíkem, „To když Evča byla malá a nechtěla jíst bramborový knedlíky, protože je nejed‘ brácha, jsem řek‘ mámě, Vlasto, udělej ty knedlíky úplně maličký. A pak jsem pověděl holce: `To jsou, Evičko, úplně zvláštní knedlíčky, speciální, holandský.` A ta vám je baštila!“
Tak tuhle oblíbenou historku taťka vypráví při všech obdobných příležitostech. Vždycky s novým nadšením, jako by ji vykládal poprvé. A vlastně ano. Tak si to totiž myslí!
Ne, netrpí silnou sklérózou, jak by se mohlo zdát. To jenom vykazuje stejné znaky jako VŠICHNI ostatní vypravěči žánru „oblíbená histoka“: zapomínají, že je sdělují už posté, a nutí stále týmž lidem obehrané děje a dávno vyčpělé pointy. Nebo vy to snad neděláte?
„Oblíbená historka“ je fenomén sám pro sebe. A ať si to chceme nebo nechceme přiznat, je charakteristický tím, že nás, své oběti, okouzluje natolik, až jsme zbaveni sebereflexe. Takže se nám občas, jako mně nedávno od syna, dostane nepříjemného odmítnutí: „To už jsi mi říkala snad stopadesátkrát, proboha!“
Ne, že by mě to nezamrzelo. Tu větu si pamatuju dokonale. Už ale, bohužel, nevím, k jaké historce se vázala. Tudíž se s nejvyšší pravděpodobností zase brzy stane, že se pustím do historky o tom, jak mě tatínek jako tříletou seřezal lískovým proutkem, abych se nevztekala vleže v prachu cesty, a já se s ním pak usmířila slovy: „Tatínku, já už jsem ti to odpustila.“; jak mě Dáda Písků ve druhé třídě lákal „do postele“, já to řekla paní učitelce a ta tím pak bavila celou sborovnu; jak jsem se ve druháku zhulákala rumem a maminka mě donutila, abych na ni dýchla, a pak si mě káravě změřila pravíc: „Evo, ty sis dala dvojku vína!“ atd., atd. Vsadila bych boty, že některou z těchto mých oblíbených historek jsem už vyprávěla i vám. Možná dokonce, že všechny a... víckrát. Fakt nevím. Co vím ale určitě: že to nebylo naposledy!
Proč vlastně jsme tak oblblí oblíbenými historkami? Asi, že jsou naší „srdeční záležitostí“. Že se jimi snažíme ostatním sdělit něco, co stejně může pobavit jenom nás. Něco, co se stalo v dávnověku našich vzpomínek a byli u toho naši nejbližší. Anebo to bylo neobyčejně legrační – pro naše dětské duše. Těžko tím rozesmějeme dnešní současníky. Ale rozhodně se díky oblíbeným historkám na chvilku vrátíme někam daleko, kde nám bylo dobře, byli jsme v devadesáti procentech malí a bezpečně zabalení do kokonu rodičovské péče. Byli jsme šťastní a všechno to dobrodružství obsažené v oblíbené historce - dobře dopadlo.
A to je asi podstatou oblíbených historek. A důvodem, proč nám je naše milosrdná paměť znovu a znovu servíruje. Vytěsňuje trýznivé a tím, co je nám milé, balzámuje každodenní šrámy.
Proto, až vám budu příště opět cpát nějaký svůj profláknutý příběh, nechte mě, prosím, mluvit. Řekněte si jen: zas je v rauši. A honem si vybavte něco, co uspokojí vás. Pro dobré vztahy, toleranci, pro harmonii života.
Přeju vám do roku 2012 spoustu nových oblíbených historek!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
