Eva Kadlčáková: O dětech

Můj syn za mnou jako batole jednou ráno vlezl do postele, zálibně si mě prohlédl a řekl: „Evi, dívko! Ženo!!“ Nikdy na to nezapomenu a vždycky budu mít při té vzpomínce pusu od ucha k uchu. Každopádně jsem si skoro jistá, že do té doby s pojmy dívka a žena v podstatě nepřišel do styku, protože o všech osobách ženského pohlaví se s mrňaty mluví jako o tetách, paních a holčičkách. Myslím, že tehdy z něj promluvilo něco z prostoru mezi nebem a zemí.

Anebo jindy: dvouleté dítě uslyšelo z televize Čajkovského a vedeno pámbůvíčím si vypůjčilo babiččin šátek, a aniž by kdy předtím nebo potom projevilo jakoukoli vlohu k tanci, zabaletilo nám před očima taneční etudu jako vystřiženou. Představte si úplně malého chlapečka v punčocháčích, kterak půvabně hopká po obýváku, přeskakuje šátek, jež si předtím ladně rozprostřel po koberci, a vzápětí ho sbírá, aby s ním povlával v rytmu symfónie a unožoval přitom do špičky protaženou, mírně obézní nožičku. Byla to velká zábava. A velký otazník: co to mělo znamenat? Svůj výkon, jak jsem řekla, už nikdy nezopakoval.

Když mu bylo sedm, založil si kritickou revue. Je to mladý intelektuál. Povídám mu: „Šimí, dyť ty jsi ještě malej bobeček na kritickou revue, mě by nic takovýho nenapadlo ani teď. Měl by ses radši učit lézt po stromech, jako pořádnej kluk!“ Odpověděl: „No ty bys ale zrovna mohla mít kritickou revue, ty jsi dost kritická!..“

Děti jsou zkrátka báječné. Věčně vám vykládají, čím budou, a jejich sny jsou neohraničené: to až já budu kosmonautem, až já budu hlásit v rádiu, až budu ředitelem supermárketu… všechno to mají srovnané a ve svých pozorováních světa dospělých jsou často velmi přesné. Dokážou jít rychle k podstatě a odhalovat nekompromisně naše slabiny. Možná, že si zaslouží vydávat kritickou revue, pravda.

Jednou u nás došlo na to, že bylo nutné vysvětlit dítěti proces menstruace. „Víš,“ povídám, „maminky mají v bříšku pro miminka takovej pokojíček, ale když tam zrovna žádný miminko není, tak se tam musí čas od času uklidit. A to se dělá tím způsobem, který jsi právě objevil!…“ Dítě na mě zíralo očima vytřeštěnýma. Měla jsem strach, jestli ho to třeba nějak nepoznamená. Poznamenalo: „Tak víš co,“ povídá po chvíli hlubokého přemýšlení, „až budeš příště uklízet ten svuj pokojíček, ukliď prosim tě, taky ten muj!“