Eva Kadlčáková: O fotbalu

„To nemá bejt chodbal!“ rozčílil se můj otec a s plácnutím se do kolen vyskočil od televizní obrazovky. Hned se mezi přítomnými muži rozvinula zasvěcená debata o tom, že to ti naši zase hrajou jako ponocný, že tam stojí na půlce, odevzdávají míče a bezradně přihlížejí, jak si je soupeř rozebírá. „Na to se nedá dívat, na todlencto!“ znělo obývákem unisono, „dyť si vyloženě koledujou vo gól, no dívejte se na to!“

Fotbal patří mezi ty druhy zábavy, které nevypneme, i když při nich trpíme. A jdeme ještě dál. Požadujeme, aby trpěli i ti, kteří za celé trýznění mohou: „Já jim ten gól přeju, voni si nic jinýho nezasloužej!“ hřímá můj muž. A ostatní vehementně přikyvují. Hrdly piv se ale skoro netrefují do úst, jak usilovně lepí oči k výřezu hrací plochy. Šance! „No konečně. Že by?“

Přestávka. Muži odkládají pivsony a odcházejí na malou čůrací. Za chvilku se už ale znovu seběhnou k obrazovce, aby vyslechli rozbor odborníků. „No to bych neřek, že máme víc ze hry,“ namítají. Ale spolu s profesionály shodně doufají, že se ti naši teď fakt seberou. A oči jim začínají hrát.

Druhá půlka je excelentní. A ten gól, no ten gól!!! „My nemít toho Jiráčka,“ pochvaluje si ještě se zbytkovým množstvím skepse v krvi jeden. „A toho Vendu, toho Pilaře!“ přidává se druhý. „No a Hübschmana, nezapomeňte na Hübschmana,“ upozorňuje třetí. A už je hoši mají, ty moje muže. Už propadli jejich kouzlu. To mimochodem tkví i ve skutečnosti, že se naši tentokrát nestáhli a nebrání bezhlavě jediný vedoucí gól. Naopak. Hrají odvážně, s chutí a s vervou.

„Kriste!“ zastavila se nám krev v žilách pár vteřin před koncem, ale poté, co šílenou kulečníkovou kouli z naší brány vyhlavičkoval Kolář, přidali jsme ho do seznamu hrdinů a s hvizdem sudího si hlasitě oddechli. „Tak tomu říkám zápas!“ Prvních dvacet minut je zapomenuto.

Zapomenuto je všecko. Než pánové dokouřili první, druhou i třetí cigaretku, než vypili kafíčko a než zhltli pár chlebíčků, připravilo se televizní studio k dalšímu přenosu. Shromáždili se opět k jednomu stolu, přiťukli si novou várkou hnědých lahví a s očekáváním si prohlíželi hráče poskakující v pauze mezi národními hymnami a prvním hvizdem. A za okamžik už… „No to nemá bejt chodbal, todlencto!“