Eva Kadlčáková: O nespravedlnosti tvorby
„Nejlepší autor - mrtvý autor,“ prohlásila Janinka ve vzpomínce na to, co říkávali její učitelé hudby a v reakci na zkoušky s autorem žijícím, který už řadu dní péroval interprety svého díla na každém jednotlivém detailu. „My to pořádně neumíme a on nám vykládá, jak se u toho máme cítit,“ kroutila má rozmilá kamarádka hlavou.
Když jsem se ale na koncert vypravila, seděla jsem v křesle jak přibitá od prvního do poledního tónu. Byla to nádhera. A ta piplačka s výsledným tvarem se sakra vyplatila!
Přimělo mě to k zamyšlení nad nevděčnou pozicí autorů, kteří mají o svém díle přesnou představu. Aby ne, když se celé vylíhlo v jejich hlavě. Oni jediní vědí, jak ho přesně mínili. Jakmile ho vypustí do světa, mohou už pouze spoléhat na to, že se mezi jejich recitátory, tlumočníky, překladateli a předkladateli najde pár takových, kteří porozumí a jejich práci nepřekroutí.
A že kritici, včetně čtenářů, diváků či posluchačů, najdou v jejich díle zalíbení, že je nezatratí. Vytvořit něco a nabídnout to světu je neuvěřitelný risk, který mnoho autorů raději vůbec nepodstoupí. Jejich možná geniální dílo zůstane uzavřeno v šuplíku.
Za takových okolností bude záležet na tom, jestli po smrti autora šuplík někdo otevře a pečlivě, se znalostí a citem prozkoumá, anebo jestli ho jednoduše obrátí do pytle s odpadem.
V prvním případě je skoro vyhráno. Jelikož jak řečeno bylo - mrtvý autor = nejlepší autor. Autor, který vedle své umělecké pozůstalosti nabízí i silný příběh vlastní: musel umřít, aby se na jeho talent přišlo. To funguje, ne?
Podobně jsou na tom ale bohužel i autoři, kteří se s přízní publika perou už za života. Mnozí z nich žijí a tvoří v bídě a ponížení. Vizionářům svého oboru nikdo nerozumí a často jako géniové neumějí jednat s lidmi. Tedy ani s nakladateli, galeristy či těmi, kteří přihlašují patenty. A i kdyby jejich díla vyšla, zůstanou pozapomenuta. V tomto případě bude otázkou štěstí, jestli je později, po smrti nebohého autora, někdo znovuobjeví. Jestli doba k jejich myšlenkám a umu dozraje.
Každopádně, žádný mrtvý autor ze své posmrtné slávy nic nemá. Tedy nesledují-li nás velcí duchové své doby shůry. Ubohý zemřelý ale daleko pravděpodobněji tleje v zemi, zatímco ti, kterým za života nebyl dost dobrý, na něj najednou pějí ódy.
A to platí i pro ty, kteří vytvořili své skvostné dílo doma. Kde, jak známo, není nikdo prorokem. Takže se můžete spolehnout, že na malém městě či v malé zemi vás budou za života opěvovat pravděpodobně jen v případě, že vaše dílo bude blbé. Teprve, až odjedete do ciziny a dobudete svět, pokleknou vám domácí k nohám.
Nespravedlnost tvorby je tudíž obrovská. Každý, i ten nejnešťastnější autor ale ví, že tvorba sama je uchvacující a krásná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.