Eva Kadlčáková: O pasivitě

Češi se bojí islámu – vyplynulo z průzkumu veřejného mínění u příležitosti výročí pádu newyorských Dvojčat. Co je to za blbost, napadlo mě ihned. Jak se můžeme bát „islámu“? Snad se bojíme fanatických muslimů, snad extrémních fundamentalistů. Ale jejich víry? Něčeho, co je psáno? Co ani neznáme? O čem se jenom dohadujeme, o čem útržkovitě slýcháme a co bez porozumění hodnotíme? Možná právě proto...

Většina z nás nečetla korán a nezajímá se o jeho výklady. Proč také. Jsme povětšinou křesťané a máme obrovské mezery ve vlastním náboženství. Ba často jej vůbec nevyznáváme, to jen rodiče nás nechali pokřtít z jakési tradice, která se ovšem také valem vytrácí.

„Nech toho kluka pokřtít,“ znělo poslední přání mojí babičky a já ho dosud nevyplnila. Vždycky jsem odpovídala: „Nechci mu vnucovat žádné náboženství, až bude velký, rozhodne se sám.“ Ta moudrá žena se smutným úsměvem pokývala. Střetávala se v ní „povinná“ starosvětská víra a prostá lidská logika. Povinnost vítězila: „Ale stejně by neměl vyrůstat jako nekřtěňátko...“

Měla to se mnou těžké. Můj pohled na jakákoli náboženství je natolik střízlivý, pragmatický, že prostě věřit nemůžu. Dali by mě do klatby středověcí sluhové boží. Dali by mě do klatby, současní muslimové. Kdybych jim za to stála. A taky – jestli je to vůbec pravda, že stíhají jakékoli bezvěrce. Jak už jsem řekla, znám to jenom z doslechu. Tak jako vy. Orientální kultura je nám vzdálena stejně, jako je zeměpisně vzdálen Blízký Východ sám.

Zajímavé je, že islám odsuzujeme, aniž bychom s ním měli osobní zkušenost. Případně zlou zkušenost. Asi mnozí z nás navštívili Turecko, Egypt nebo Tunis. Ale už málokomu se tam stalo něco zásadního ve vztahu k jeho původu, předpokládané víře, pohlaví. My ženské jsme se mohly pohoršovat nad tím, jak tam naše souputnice chodí zahalené, jak v prostředcích hromadné dopravy všechny ženy stojí, aby si pánové mohli uprdelit zadky. A nejspíš nám byl nepříjemný vyzývavý zájem Arabů o naše osoby. Ale nic vážnějšího se nám tam nejspíš nepřihodilo. Řadoví muslimové mají vlastní svět, tomu věřím, jsou s ním relativně spokojeni – tak, jako my s naším. I oni/ony mají výhrady. I oni/ony zažívají střet tradice a pokroku, jejich pohled na rodinu, vzdělání, ženu se vyvíjí. Možná pomaleji, než by se nám líbilo. Ale co nám je vlastně do toho?

Dějiny civilizace jsou dějinami válek. Dějiny válek jsou dějinami ideologií. A dějiny ideologií jsou dějinami moci. Co svět světem stojí, soupeří mezi sebou jednotlivci, kmeny, národy i zaslepení příslušníci náboženských směrů a sekt o moc. Nad lidskou duší a nad světskými statky. My pěšáci jsme toho jen útrpnými svědky. Přesto: není třeba se jako stádo bát ideového strašáka, na kterého nám mocní ukazují prstem. Bojme se lidí. To jejich mozky vymýšlejí teorie poroby. To jejich ústa hlásají nenávist. To jejich ruce konají...

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.