Eva Kadlčáková: O přátelství a přátelství

Zaprvé přátelství opravdové. To si nemusíme vysvětlovat. Každý si ho přeje a každý po něm touží, zrovna tak, jako po lásce. Přátelství totiž je forma lásky. Je to blízkost, ve které nám není zatěžko pomoci, pomačkat, vyslechnout, vynadat i odpustit. Je to společně trávený čas, i kdyby jenom nad vzájemnou korespondencí. Která nás, tak jak to u přátelství obyčejně bývá, provází celý život. Ale nemusí.

Měla jsem kamarádku, nejlepší přítelkyni, kterou jsem znala od jeslí. A měly jsme se moc rády. Trávily jsme spolu skoro každou volnou chvíli, a jak to malé i větší holky dělají, svěřovaly si svá tajemství. Jednoho krásného dne mě má kamarádka pozvala na kafe, to už jsme byly dospělé, a oznámila mi, že se mnou rozvazuje všechny styky.

Zírala jsem na ni jako hloupé tele. Ukázalo se, že Hanička měla v životě ještě jedno tajemství, tak temné, že mi o něm dosud neřekla. A že se teď snaží za minulostí spálit mosty. To se dá samozřejmě chápat. Ale proč se zbavuje i mě? Holt, patřila jsem k tomu smutnému období. Taky jsem z toho byla smutná. A svěřila jsem se mámě. „Vždyť jsi jí vždycky byla oporou!“ podivila se mami. Haniččino rozhodnutí bylo nezvratné. A i když jsme se později ještě pokusili na naše přátelství navázat, už to vždycky skřípalo. Písek nedůvěry v soukolí zůstal.

Pak tu máme přátelství mezi mužem a ženou. Za nás se říkalo, to je můj kluk. Teď se říká, to je můj přítel. Jaký přítel?!, pomyslím si pokaždé a někdy to i řeknu, jestli spolu spíte, tak jacípak vy dva jste přátelé?! Milostný vztah totiž přátelství poměrně silně poškozuje. Byť se uvádí, že z kamarádství vznikají nejspolehlivější partnerství a že skutečná láska je právě až to přátelství, které mezi dvěma lidmi nastoupí poté, co zamilovanost pominula, milenci prostě nejsou přátelé. Jsou to milenci, manželé, životní partneři. A ti z nich, co se se svou někdejší přítelkyní nebo přítelem jiného krásného dne ve víru zloby a nenávisti rozešli, snad už toto pojmenování přehodnotili.

Se mnou si nedávno dal jeden muž spicha, zase v kavárně. A ukázalo se, že má potřebu mi vysvětlit, že jsem nikdy nebyla jeho holka, že jsem byla jen jakási přítelkyně, že to, co mezi námi vřelo, nebyla vášeň, ale „slabost“. Řekl. Slabost. A tímto označením moje „přátelství“ k němu nadobro uhaslo.

Teď mám jiného kluka. Je fajn. Zajímá se o mne a o moje kamarádky, máš jich hodně, povídá tuhle, otázkou je, jestli jsou to jen kamarádky, nebo opravdové přítelkyně. „To víš,“ já na to, „to poznáš až při lámání chleba.“ A kdo by se byl v tu chvíli nadál, za jak krátkou dobu rozlomíme bochník my dva.

Předkopnu to: existuje Kunderův termín sexuální kamarádka. V moderní verzi „kámoška s výhodami“. Byla jsem šťastná, když jsem o nich slyšela někoho povídat, že se mě tento pojem netýká. Takže asi chápete, že teď už ano. Zatraceně. Začnete s někým chodit a myslíte si, že postupujete malými kroky od okouzlení k lásce, a zatím, ten druhý s vámi nechodí, on s vámi jen spí. „Je to drsný,“ reagovala moje skutečná kamarádka, „ale musíš vzít v potaz i druhou část sdělení. Rád si s tebou povídá.“

A tak jsme se s mým kámošem domluvili, že si na to sednem ke kafi. Jakýpak šálek, hořký, trpký či sladký si vypiju tentokrát? Zkušenost mi říká: nelez tam a nepij žádný. Ale moje dobrá víra v život a lidi mi velí: jen tam jdi. Možná to nebude lahodně chutnat, ale stojí to za to zkusit. O přátelství a lásku je potřeba se pokoušet pořád a pořád…