Eva Kadlčáková: O tvůrčí krizi

„Co řikala?“ zavolá jeden kolega na druhého. „Že ji nic nenapadá a že jde domu!“ „Už zase?“ To je řeč o mně. Mám tvůrčí krizi. Již několik týdnů reprízuji fejetony a na otázku, jak se mám, odpovídám, že skvěle. Zřejmě to spolu souvisí.

Je známá věc, že básníci složili své nejlepší verše, když se trápili láskou. Že hudební skladatelé vytvořili svá nejskvělejší díla v bídě. A že v režimu útlaku se nejlépe daří společenské satiře. Němcová napsala Babičku, aby zapomněla na ponížení, ústrky a vážnou nemoc. Blouznivec Van Gogh patlal barvy nepřijatelným způsobem, takže prakticky zemřel hlady, aby o století později nejbohatší lidé světa obchodovali s jeho vizionářskými díly za sumy o minimálně šesti nulách. Mozart zas v horečce naškrábal do notové osnovy dechberoucí requiem - sám sobě.

Vypadá to, jako by dílo, které nás uhrane svojí genialitou a koncentrovanými emocemi, muselo být vykoupeno slzami a utrpením. Jako by tvůrci museli zažívat bolest a nepochopení, aby jejich práce přetrvala navěky. Naopak trylky a štuky snad na chvíli zaujmou, brzy se ale okoukají a ohrají a neštěkne po nich pes. Velcí umělci jsou tragédové vlastního osudu. Šťastní lidé si lebedí v teple, chroupou krekry a s nadhledem a přáteli tu kulturu konzumují.

Dostala jsem se po letech do tohoto stádia. Těším se ze života, komediálních seriálů a taneční muziky. Můj tvůrčí potenciál ovšem povážlivě klesá. Co s tím? Psát na povel? Zavést si každodenní rutinu? Zasednout k psaní ráno v sedm a po kafi ve tři si svou práci zkontrolovat? To mi nejde, nemám správné rozpoložení ani inspiraci. Vždyť ty suché věty za nic nestojí!

A přesto: je mi to nějak fuk. Už strašně dávno mi nebylo takhle dobře. Myslela jsem, uprostřed večerů plných poezie, tklivých tónů a soustředěného díla, že to nikdy nebude lepší. Že tady co nevidět zhynu. Žalem a trpkým údělem, pochopitelně. A teď moje duše radostně zpívá, tělo si samo v sobě hoví a čert, ten pokušitel, ten nebezpečný přítel pošetilých psavců, je tentam i se svým úpisem.

Nic není důležitější než přítomnost. Nic není důležitější než radost. Nic není důležitější než my. Melancholický včerejšek je passé a o šťastných zítřcích nikdo nic neví. A proto: buďme ještě veselí na naší bílé posteli, jak napsal Gellner, ten smutný muž, utýraný válkou. A jak potvrdila ta paní v dokumentu o starých umírajících lidech. Nic není důležitější než být spolu a mít se rádi.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.