Eva Kadlčáková: O vajíčkách

Psali tuhle v novinách, že my ženy jsme nebohá naprogramovaná zvířátka, zcela závislá na koloběhu svého vajíčka. Vot tak: Počet našich vajíček je nám dán už při narození a tím je dopředu určen i maximální počet stavů bezuzdné touhy, kdy dívka či žena bloudí očima po mužských tělech, tváří se nesnesitelně romanticky a palčivě touží naplnit svoje životní poslání, totiž přivést na svět potomstvo s tou nejideálnější genetickou výbavou. Všechna ostatní období našeho života jsou nudná a domácky usedlá.

A přesně podle tohoto vajíčkového řádu se prý řídí i náš výběr partnerů. Když nám vajíčko v těle pěkně uzraje, nazraje čas pro páření a matka příroda nám to pošeptá slovy: Jdi, holka, a najdi si pořádnýho chlapa. Rozuměj samce – choulostivější povahy prominou, ale psali to v novinách – zkrátka muže festovního, hřmotného, výstavního, jak říkaly naše babičky: hocha jak pannu. Takového, který zlomí naše srdce, ale hlavně: zlomí nás v pase a promptně zajistí potomky, jací obstojí v džungli tohoto světa. Tito osudoví muži nás pak opouštějí stejně rychle, jako jsme je předtím objevily, tedy nejpozději do další ovulace. Přeháním! Ale né moc...

V čase mezi tím my samičky zalézáme do ústraní, pohybujeme se spíše mezi námi děvčaty, povídáme si o vaření a... přibíráme. Chlapi? Pche! A jestli, tak nějakej spolehlivej taťka, spíš menší, spíš buclatější, takovej, co se drží doma, stará se o rodinu a ve volném čase něco užitečného kutí.

„Není nic strašlivějšího, než domácí kutil, a není ubožejší pohled na muže, než když má v ruce síťovku,“ říkávala jsem v dobách svého evolučního vývoje. Teď, na počátku svého revolučního zániku, i já připouštím, že pro skutečný život není až tak podstatné, jaká má mužský ramena a jestli četl Freuda, ale zda umí spravit vypínač a jestli ten nákup, který právě zaplatil, také odnese do druhého patra. Onen skutečný život se – jak známo – odehrává v maličkostech. V maličkostech všedních dní, ne u večeře při svíčkách.

Tak na té teorii tedy asi vážně něco bude. Akorát, že když si teď položím ruku na srdce a budu k sobě i k vám naprosto upřímná (a budu doufat, že potenciální taťkové v bačkorách zrovna nedávají pozor), budu muset přiznat, že bych si pro svý děti zase vybrala ty nejlepší genetický informace…

A tak tomu s námi, proradnými Evami, bude asi napořád. Anebo aspoň do té doby, dokud nám… nedojdou vajíčka!

Hezké Velikonoce!

Spustit audio