Eva Kadlčáková: O víře

„Já si maminko stejně myslim,“ zauvažoval Jáchym, „že toho Ježíše v noci sundali z kříže jeho kamarádi. Protože ještě nebyl mrtvej a že se pak někde ukryl a dál žil.“ „Je to možný, Jáchyme,“ já na to, „jenom lidi pak začali vyprávět jiný věci, protože když se k příběhu přidá zázrak, hned mu to dodá na zajímavosti, a učení, které Ježíš hlásal, na vážnosti.“

Takto jsme doma se synem rozmlouvali o Velikonocích, ateistka a desetileté dítě, které svou víru a nevíru teprve hledá a své názory formuje a roztomile formuluje. Každopádně jsme oba uznali, že příběh Ježíšova zmrtvýchvstání je poutavý, inspirativní a ve své tajemnosti věčný. Tak jako je vyprávění o ukřižování nositele nové víry obrazem krutosti těch, kdož mají víru jinou.

Přimělo mě to k úvahám. Že víra, náboženství a církev jsou různé věci, že užívají různé prostředky a že se ve jménu určitého boha či bohů páchají skutky, které nejsou ani bohulibé ani bohabojné, to je obehraná a stále živá písnička. Jak je to ale s vírou nás bezvěrců?

O málokom by se totiž dalo prohlásit, že je totální ateista, že nevěří ničemu. Kolikrát slýchávám, já v Boha nevěřím, ale že je něco mezi nebem a zemí, to nevyvracím. Sama se k něčemu podobnému přikláním. Premisu, že Marii oplodnil ve spánku Duch svatý, jsem nepřijala. Kdyby ano, všechno ostatní by mi pak už dávalo smysl. To je podstata každé ideologie.

Přesto: ve svých přáních, prosbách i braní božího jména nadarmo se k hlavním postavám a atributům křesťanství často obracím. A ještě častěji rozmlouvám se svými předky, o nichž věřím, že tu s námi pořád někde jsou. Prosím je, aby mi dali sílu, aby mi ukázali cestu, aby nade mnou a nad mými bližními bděli. A věřím tomu, že to dělají a věřím, že dokud budu mít na ruce prstýnek od babičky, že budu pod její ochranou.

Sama ale těžko nacházím odpovědi na otázky, které si kladu. Ptala jsem se tudíž kamarádky: „Proč si myslíš, že se mi stalo to, co se mi stalo?“ Chvíli váhala, už mě zná, ale potom se přece jen osmělila a spustila od lesa: „Moje známá psychotronička říká, že se v tomhle životě potkáváme s lidmi z minulých životů, abychom si s nimi vyřídili dluhy, které si ze dřívějška neseme.“ „Počkej,“ přerušila jsem ji, „předně nikdo se odtud nikdy nevrátil a nepřinesl jediný důkaz, že nějaké minulé a budoucí životy vůbec existují. A pak, kdyby to mělo být takhle, donekonečna bychom si opláceli někdejší křivdy, oko za oko, zub za zub.“

A znovu mě to vrátilo ke křesťanství. Právě ono se pokusilo tuhle odvěkou a pudově velmi silnou touhu po pomstě zastavit. Naučit nás si odpouštět, neoplácet zlo násilím. A všichni víme, jak to dopadlo. Nevalně. Přesto: jsou mezi námi lidé, kteří svou silnou víru a nezlomnou pokoru mají, a těm se podle mého lépe žije. Zvlášť, umí-li ještě odpovědnost za lecjaké děje a činy vložit do rukou božích: stalo se to z boží vůle, bůh rozhodne, co mám dělat, on mi ukáže cestu, vložím svůj osud do jeho rukou…

Je to jednodušší, takhle žít, říkám si často, ale není to cesta pro mě. Neumím jinak, než za své skutky odpovídat sama a peru se tu se životem jako zmordované, umolousané dítě. Ale opravdovějc, zdá se mi, nějak opravdovějc. Nebo se mi to jenom zdá? Váhám a nevěřím jako ten Tomáš…

„Uvědom si svoji hodnotu,“ napsala mi dneska ráno Gabča, „stalo se ti to proto, abys příště věděla, co nechceš, a abys to na sobě už nedopustila.“ A tohle je řeč, které rozumím. Ta mi už dává smysl. Přímá, lidská a na zemi stojící. Tomuhle věřím. Prosté logice a přátelství. A to by se bohu, jakémukoli, jistě líbilo! Pěkné Velikonoce…

Spustit audio