Eva Kadlčáková: Objev samostatné ženy

„To je hrozný,“ povídám svému fyzioterapeutovi, který mi příhodu z pískoviště vyprávěl, „to je vlastně hrozný, jak my si vás zotročujeme.“ A jali jsme se nahlas uvažovat nad tím, proč to ženy dělají, jak to vnímají muži a jaké to celé může mít důsledky.

„Já třeba,“ říká on, „jsem si už zvykl, že neuniknu společným nákupům. A že na nich hraju stafáž. Ostatní chlapi zrovna tak. Máme za úkol tlačit košík. Vydržet to dlouhé desítky minut, pak nákup zaplatit, odtáhnout do auta a vynést z auta.“

„Jasně,“ já na to, „není nic špatnýho na tom, že po vás žena chce fyzický výkon, na který by sama nestačila, ale problematické je to vaše čekání. Sama pozoruju v sámoškách muže, jak se opírají o vozík, pomalu ho posunují a jejich partnerka mezitím poletuje od regálu k regálu, dlouze a nahlas zvažuje „co si, Pepo, uvaříme“, a v nejhorším případě ho nutí studovat s ní etikety s nutričními hodnotami. To když vidím chlapa dělat, v mých očích ho to degraduje. To už může rovnou nosit síťovku a luxovat v trenýrkách,“ deklamuju.

„Váš muž nikdy neluxoval v trenýrkách?“ ptá se terapeut s úsměvem. „Ale ano,“ přiznávám, „taky jsem potřebovala pomoct. Ale on, jak dorazil domů, sám se hned do těch trenýrek odsvlík‘. A mně se to nikdy nelíbilo, to mi věřte, partneři by si měli zachovat důstojný role.“

Zatímco mi ošahává bolavé koleno, líčím mu, jaký pohled se mi naskýtá od kávového stolku u nás na balkóně: pěší zóna, mladé páry s malými dětmi. On tlačí kočárek, ona zlehka hopká vedle. Mělo by mi to přinášet radost, to štěstí ostatních, já místo toho lamentuju: „Ty bys měla, holka, jít s miminem k řece, a jeho bys měla, huso, nechat jít na fotbal.“ Jsem divná?

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Poznatky ze seznamky

„Nejste. Ale jste výjimka. Muži potřebují prostor. Jenže jak se ožení, často se stane, že se ho postupně vzdávají, až ho úplně ztratí. Ani neví jak,“ odpovídá mi fyzioterapeut. A vypočítává, co kromě nákupů patří k jeho domácím činnostem. A jak se skoro stydí, když má chuť jít si sám zasportovat, nebo si prostě jenom někam zalézt a číst.

A to aspoň mají dům a může se vzdálit na dvůr a postarat se o dřevo, o okap, o nový nátěr plotu. To je jeho čas, kdy může přemýšlet o svém, nic neřešit, s nikým nemluvit. Co ale muži z paneláků? Domestikovaný chlap tam najde útočiště leda na kanapi, s pivem v jedné a ovladačem v druhé ruce. Ubohý výsledek působení ženské emancipace na obsah mužské role.

Co s tím? Vídám nové rodinné modely, kde se oba snaží nejít svým dětem špatným příkladem, pečovat o ně nerozlučně, neválet se po kanapích a netlačit spolu kočárek. Nýbrž: ovázat mladého otce mateřským šátkem a strčit mu do něj kojence. „A to už mi připadá úplně ujetý,“ poznamenávám stařecky, „jakou budoucnost může mít vztah, kde jsme udělali z chlapa ženskou?!“

„Žádnou,“ uvažuje můj partner v konverzaci, „vydrží to pár let a pak bioženě uteče.“ „Myslíte?“ já na to, „ale vždyť se rozhlídněte kolem sebe. Právě ochočený muž většinou spolehlivě táhne. To ten, kterému jsme neutáhli opratě, se vyvleče.“

No tak vida! Možná proto to ženy dělají. To je objev!...