Eva Kadlčáková: Paní učitelce s láskou

Říkali jsme jí soudružko. Nic stranického jsme tím nemysleli. Tenkrát se říkalo soudruh a soudružka každému učiteli. Jako dítěti mi dokonce připadalo nemoderní, když se mě babička ptala na paní učitelky. „Babi, tak se to neřiká,“ napomínala jsem ji nedůtklivě, nevědouc zhola nic o významu toho slova. Ten přišel až později a byl pochopitelně nelichotivý. S touhle učitelkou bych ho ale nikdy nespojila.

Byla spravedlivá. Nekompromisně férová a nikdy jsme na ní nepostřehli ani stín toho, že by snad byla komunistka a využívala toho. Nejrůznější socialistické fráze se tehdy proklamovaly všude kolem nás a byly pro nás stejně bezobsažné jako soudružský titul. Naše učitelka matiky a fyziky se jimi neoháněla. Učila dobře, ba výborně. Všechno jsem od ní snadno chápala. Fyzikální zákony nám demonstrovala mnoha pokusy, a tak se nám docela přirozeně rozkrýval svět logických návazností, akcí a reakcí, vzorců a výpočtů, které ale dávají smysl a lze si je odvodit. Za tenhle přístup jsem si ji považovala. A za to, že byla rovná a žádnému dítěti nikdy nenadržovala ani ho neponižovala, jsem si jí vážila. Nejenom já. Učitelka Baborová u nás měla přirozenou autoritu. A ona ji nikdy nezneužila.

Od zneužívání byli jiní. Zatímco pojmu soudruh či komunista jsem začala rozumět až v pubertě, svině jsem poznala odmalička. Ona mezi ně nepatřila. Ne, to nebyla ona, kdo nám kazil komplexní hodnocení poznámkami o angažmá našich rodičů v šedesátém osmém, ne, ona nás nebalamutila bludy o tom, že naše město v americkém pásmu osvobodila sovětská armáda, ona nestávala v tělocvičně s červenou kravatou na oddílovém shromáždění. Jejího ideového přesvědčení jsme si nikdy nevšimli.

O to víc mě překvapilo, když jsem asi deset let po revoluci zjistila, že se angažuje v KSČM. Hm, asi je to její víra, pomyslela jsem si. Nemohla jsem s ní souhlasit, ale nevím, proč bych jí ji měla upírat. A možná se budete divit, dneska to nevím tím spíš. Za ta léta raného kapitalismu anebo reálného postsocialismu, jak já říkám, jsem se bohužel naučila nedůvěřovat politikům napříč názorovým spektrem. A nejsem sama. Je nás většina. Letošní volební účast, nebo spíš neúčast, o tom svědčí víc, než je zdrávo. O tom, že jsme znechuceni, otráveni, že už od ničeho a nikoho nic kloudného nečekáme.

Při posledních parlamentních volbách jsme naději ještě měli, vzpomínáte? Jak nečekaně a senzačně bodovala dvě nová uskupení? Věci veřejné a TOP 09. A jak to dopadlo! Ačkoli já osobně nepatřím k velkým kritikům současné vlády, protože škrtat se musí a její pozice je v tomto nezáviděníhodná, přesto konstatuji, že Vévéčka se, coby čistý marketingový projekt několika osob, ukázala být naprostou karikaturou české politiky i sama sebe a že zdiskreditovala i ten poslední zbytek slušnosti, který jsme od politiky snad byli schopni očekávat. Teď jsme bezradní a prakticky nemáme, koho volit. Nic nám už není zárukou, že to nedopadne stejně.

A proto jsem přesvědčená, že letošní volební výsledek v krajích je legitimní a že je velmi výmluvnou výpovědí o stavu české společnosti. Že jej nezavinili ani se o něj nezasloužili komunisti. Ó ne, ani v nejmenším. A přitom – kolik krajů teď vedou, to je alarmující! Ale ani tady bych je nepojmenovala jako viníky. Do krajských vlád si je ve většině případů vzali sociální demokraté a to, že těch případů je tolik, mě skutečně děsí. Děsí mě to proto, že ČSSD se přestala stydět. Že překročila dříve nepřekročitelnou mez. Že poprvé (nebo skoro poprvé) učinila někdejší tichou podporu veřejnou a neskrývanou. Na pranýři by měla stát ona. A s ní i ostatní politici, kteří nás tak zklamali, že jsme přestali využívat toho tak cenného nástroje demokracie, za který jsme před třiadvaceti lety tolik bojovali, totiž svobodných voleb. Na hranici pro čarodějnice by měli stát všichni kryptokomunisté, co jich u nás je! Zosobněním zla by měli být „ti, jejichž jména se obáváme vyslovit“ – šedé eminence šedé ekonomiky. A koneckonců, kamenováni bychom měli být i my, šedá zóna. Za to, že jsme to dopustili.

Ne jedna učitelka. Opravdu ne jedna, byť třeba pomýlená učitelka...

Spustit audio