Eva Kadlčáková: Podovolenkový syndrom

A zívá a zívá. Vrátila se ze čtrnáctidenní dovolené, člověk by čekal, že bude nabitá energií a odpočatá. Že se vrhne do práce s chutí, kterou ze sebe posledních pár měsíců marně dolovala. Že bude zářit úsměvy a kladnými emocemi.

A ona se zatím tváří jako kyselá okurka, oči má slepené, ruce umdlelé a ještě nepřeložila stéblo. Vaří si jedno kafe za druhým, podpírá si hlavu. Občas ožije vyprávěním čerstvých dojmů z cest. Při následujícím pohledu na pracovní stůl ale opět uvadá. Kdo? Osoba trpící podovolenkovým syndromem. Prakticky každá osoba, kterou znám.

S jedinou výjimkou: moje někdejší šéfová neuměla odpočívat. Chodila do práce časně a odcházela pozdě. Pečlivě sledovala naši práci, volala si nás na pohovory. Držela v lati i ostřílené staré harcovníky. Promlouvala k nám, kritizovala, radila, měnila.

Nakukovala nám přes rameno, byla ochotna přisednout na několik hodin a řešit s námi úkol, který nám sama zadala, anebo si odnést naši práci domů a druhý den ji s kruhy pod očima vrátit přepsanou - s odlišnými formulacemi, ale navlas stejným obsahem. Probděla noc zbytečně. Ale hlavně, že bylo po jejím.

To pro ni bylo prvořadé: být u všeho, mít nás pod kontrolou, rozhodovat, užívat právo veta. Ve dne, v noci, ve všední den i o víkendu. A když jsme onemocněli nebo žádali o dovolenou, obracela oči v sloup.

Sama téměř nestonala, a když, roznášela bacily po redakci. V nejvyšší nouzi ulehla, to ale zase svolávala porady k sobě domů, kde s námi konzultovala nad hrnkem čaje. Dovolenou k životu nepotřebovala, odváděla ji od činnosti. Kvůli zákoníku práce a manželovi si ji ale občas dopřát musela. Chudá v žádném případě nebyla. Přesto pro ni dovolená znamenala luxus, kterého by se ráda vzdala. Proč? Volno ji totiž pokaždé položilo na lopatky!

Odjezd šéfové na zájezd znamenal pro nás podřízené vždy potenciální příslib dlouhodobé úlevy. Z Řecka přijela svinutá ledvinovou kolikou, z Malty se navrátila o deset dní později kvůli pobytu v nemocnici. Do Egypta odjížděla plna obav - a ty se naplnily - uhnala si tam zápal plic. Odpočinek jí zkrátka neprospíval a my ji občas v žertu (anebo ve vzteku) posílali na druhý konec světa. Vrátí se odtud v zinkové rakvi!

Neschopnost odpočívat patří k typickým známkám nadměrného stresu. Lidé nemocní prací, workoholici, neumějí vypnout. Vyčerpávající dřina je pro ně stavem normálu, odpočinek hrozbou pro jejich zdraví. Ale jenom zdánlivě. Všechny ty koliky, vředy a selhání jsou ve skutečnosti projevem přepracování a blížícího se kolapsu. Kdo se mu chce vyhnout, musí se prostě naučit házet nohy na stůl, dávat si po obědě dvacet a netahat si stohy papírů domů.

Zaměstnání je zaměstnání a soukromí je soukromí. Večery patří jen nám, víkendy naší rodině a dovolené prázdninám. Návrat z nich pak nutně náleží podovolenkovému syndromu. Je zcela namístě a ten, kdo jím trpí, není lempl, ale člověk, který potřeboval ještě o týden víc.

Dopřejme mu jej. Nechme ho vařit kafe sobě i ostatním, chodit pro svačiny a neškodně nadepisovat obálky. Vždyť ani děti se po prázdninách hned neučí…

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.