Eva Kadlčáková: Poznatky abiturienta

Abiturientských večírků se netřeba obávat! Každý (nebo spíš každá) se před třídním srazem třese: 1) Budu se „klukům“ ještě líbit? 2) Všimnou si „holky“ mých špatně skrývaných šedin? 3) Budu muset zveřejňovat údaje o svých manželstvích, dětech, úspěších i neúspěších? 4) Budu si muset prohlížet stovky rodinných fotografií? Odpovědi zní: Ano, ano, ano a ano. Přesto, není to špatně. Neboť:

Fotografie nebudou mít všichni a je možné se ubránit organizovanému „pověz nám něco o sobě“. Stačí říct: „Povím vám to s radostí všem, každému zvlášť.“ A pak prostě pochválit děti tomu, kdo vám jejich obrázek podá. A pak se vytasit s trumfem: balíčkem vzpomínkových fotek, třeba na výlet v sextě - kde se pan profesor vůbec nevyspal, poněvadž si celou noc přeříkával zasedací pořádek. To poté, co z okna chlapeckého pokoje zaslechl „Vlasto, polez!“ Trnul hrůzou až do rána, když tu se vedle něj u snídaně ozvalo: „Vlastíku, budeš ten salám?“

Těžko maskovatelné šedé vlasy budou mít všichni. Ba dokonce, co by někteří dali za jakékoli vlasy! Na mnohých „dívkách“ je patrný čerstvý zásah kadeřníka, jiné to neřešily a tak, jako kdysi na gymplu, bodují svojí přirozeností. Není třeba se trápit otázkou, co na sebe. Na sebe nejlépe civil. Tedy to, co máme rádi, co nám sluší a v čem si na nic nehrajeme. Na abiturientském večírku jsou všechny masky a převleky mimořádně znát!

Těm, kterým jsme se líbili před lety, se líbíme i teď. Máme sice pár kil navrch, přibyly nám vrásky a ubyly zuby, ale máme rádi svoje duše a chceme se o nich dozvědět víc. Proto si budeme i hodně povídat. Nakonec sami a dobrovolně povyprávíme i to, o čem jsme původně chtěli mlčet. Svěřujeme se dávným kamarádům a kamarádkám a oni zase nám. Je nám dobře a cítíme souznění a soucit. Život zatočil se všemi.

Ti, kteří nás vždycky nesnášeli, nás nesnášejí i po letech. Nedá se s tím nic dělat a je zbytečné nad tím hloubat. Pravděpodobně se jakoby ledabyle na něco optají. Z jejich výrazu ale přečteme: závidím ti a chci se v tom porýpat. Ale co, hluboké rány to nebudou, museli jsme je očekávat.

Lidé se s věkem nemění. To je další zásadní poznatek. Ten, kdo na střední nasával, chlastá dál. Kdo koketoval s drogami, bere. Kdo místo vlastních myšlenek chrlil přísloví, chrlí je. Která byla úplně blbá, blbou zůstala. Schopní šéfují. Naivní chudnou. Pedanti jsou sami, holkaři jsou na ženský a ženy volnějších mravů číhají na další skalpy. Přímo na místě. Výborní lidé zůstávají výbornými lidmi, bez ohledu na peníze, osobní výhry či prohry. A je jich většina, zaplať pánbůh! A ten jeden, kterého jsme milovali, dál vyhledává naše oči přes celý sál. Protože:

Láska je přenositelná v čase. Poneseme si ji s sebou životem minimálně do příštího abiturientského večírku…