Eva Kadlčáková: Prázdniny

To byla středa, brousili jsme lavice, bylo parno, a tak jsme odpoledne letěli k vodě a volali jsme, už pozítří! Jupííííí! Už pozejtří začnou prázdniny! Ve čtvrtek večer jsem si nachystala sváteční šaty, bílé podkolenky a střevíce s lakem. Špičky trochu okopané, ale to nevadí. Máma přinesla z práce modré desky a táta dovalil ze zahrady kytku. Ráno jsem nemohla dospat. Vstala jsem brzo a podtočila si ofinu. Přes šaty s volánky přehodila svetřík a celá rozechvělá utíkala do školy. Protože: už za chvilku to budeme mít za sebou, ředitel něco zahlásí do rozhlasu, soudružka rozdá výza, my je zastrčíme do desek, řekneme si ahoj a rozletíme se jak motýli. Prázdniny začínají…

Poslední páteční odpoledne školního roku je – pokud se nemusíte bát o zadnici – nejúžasnějším pátečním odpolednem ze všech pátečních odpolední! Rozevírá se před vámi něco nádherného, nepopsatelného a nepopsaného, něco nekonečného! Pokud ještě dostanete doma pochvalu, zmrzlinový pohár a stovku, je to bonus navíc. Ale ten úžasný pocit ze začátku prázdnin, ten nic nenahradí, nic nepřebije. Svoboda! Spousty volných dnů, nové zážitky, nové děti, koupání, voda, slunce, dobrodružství…

Nejlepší je se za tím dobrodružstvím neprodleně vydat. A už v sobotu se probudit v pruhovaných peřinách u babičky. Slepice kdákají ze dvora, pod okny projede traktor, někdo volá na jiného přes celou náves, psi vyběhnou z průjezdů, rozštěkají se a pak se zase pokorně vrátí, lehnou si na rohožku a spí. Vy ležíte blaženě v posteli, koukáte na hrbolatý strop a stříbrný váleček naproti na zdi, na mámin diplom z prvního přijímání, na její fotku, když jí bylo čtrnáct. Byla tak hezká! Budu já taky? A třeba jo! V první prázdninové ráno lze věřit i na zázraky. Je to to nejskvělejší ráno ze všech rán!

Tak co budeš dneska dělat, Evčo? Zeptá se děda, když spolu snídáme kakao. Pudu ven, zahlaholím, šoupnu na sebe tričko, šortky, tenisky a jsem v trapu. Prázdniny s dědou jsou fajn, nesnaží se mě hlídat. Jen občas máme společný program: jdeme na koupaliště, které děda správcuje, já se čachtám a děda fankou na dlouhé holi vybírá čolky. Pak kráčíme domů přes Věno, je tam sad a v něm letňáky! Znáte něco lepšího než letňáky?! Necpi se tak, bude tě bolet břicho, to je věta, kterou jsem v dětství slyšela od blízkých až podezřele často…

Babička se vrácí z lesa. Chodí tam vypomáhat. Uctí nás mísou lívanců a v sobotu napečeme buchty. Když prší, učí mě vyšívat. Copak, Evčánko? Ptá se děda takhle v úterý. Mám nudu, odpovídám. Venku leje a doma mě to už nebaví. Kdyby už byl aspoň rok 2014! To bych si vystačila sama s tabletem. Ačkoliv, zase bych se nenaučila hrát prší, záchod, červená bere a vole lehni…

Každopádně prázdniny, ať už za deště anebo za sluníčka, utíkají příšerně rychle. V půlce si říkáte, hleďme, půlka, a na konci: třeba zejtřek nikdy neskončí. Ale jak už tu padlo, skončí. A jednoho dne skončí i doba prázdnin. Místo nich pak už následuje jen práce, práce a vždycky krátká, drahá dovolená…

A proto, děti: dobře se učte a pak pokud možno učte, ať vám prázdniny vydrží co nejdéle. Anebo: se se mnou… těšte na důchod!