Eva Kadlčáková: Řeči přímé a nepřímé

A mluvili jsme spolu jenom díky tomu, že jsem sehnula svou hrdou hlavu a po nekonečnu hlasitého ticha vytočila jeho číslo (které jsem si, mimochodem, našla na internetu, protože v mezičasí jsem si ho vymazala, což je folklór, který páchám poměrně často).

„Co do toho všechno počítáš?“ zeptala jsem se v jasné narážce, kterou pochopil, a tak ji přešel mlčením. Pokecali jsme si ale jinak náramně. Jako vždycky. Desítky minut klábosení plného vtipu, účasti a lásky.

I když láska je něco, co se nepřipouští, o čem se nemluví a na co nikdo z nás nemá ani pomyslet. A tak po dávce životadárné energie následuje vždy další nekonečná odmlka, asi abych vychladla, jako kdyby prospěšnější než štěstí byly pro holku pochyby, vztek a smutek. Proč mi to dělá?

„Protože se toho leká,“ odpovídá mi má intuice. „Protože mám šíleně práce,“ odpovídá mi on. „Protože tě zase tolik nežere,“ odpovídá mi Gabča. A vlastní rozum přisvědčuje: muž, který po ženě touží, si na ni najde čas. Občas. Tak nějak někdy. V přijatelných intervalech.

„Vydržím tři dny,“ informovala jsem ho minule, „pak začínám vyšilovat.“ „Dobrá,“ zareagoval, „zavolám ti ve čtvrtek.“ A minul čtvrtek, minul pátek, minul víkend a minul týden. A on - mrtvej brouk. A já - fáze vzteku. Odbývám si vlastně všechna ta muka jen sama v sobě. Kolem dokola. Je to vyčerpávající…

„Pusť ho z hlavy,“ doporučila mi Gabča, „je marnej.“ A já jí argumentuju tím, že mi přece slíbil, že mě přece ujistil, že mi přece říkal... „No ale dyť právě,“ kroutí nade mnou Gabča hlavou, „to se přece ženskejm jenom říká. Aby daly pokoj. Copak to nevíš, v tvým věku?“

V mým věku je asi načase smířit se s tím, že mužům nikdy nebudu rozumět (jelikož tam, kde předpokládám čest, sídlí centrum úhybných manévrů). A že není na světě muž ten, který by rozuměl mně. Ačkoli...

„Jenom by ses trápila,“ čte ve mě František jak v knize, „víc a víc. A nakonec bys ze sebe udělala krávu.“ František je teplouš. A myslí jako žena. Mám rezignovat na muže a obklopit se homosexuály, protože mi rozumějí? Mám si najít holku? Logiku by to mělo. Ale nemá to pro mě žádnou přitažlivost.

„Přitahuješ mě ty, hajzle!“ ráda bych vzkázala chlápkovi, co si toho nabral moc a co tyhle věty slýchá chorobně rád. Ale nechci se ponižovat. Nechci ani dělat mrtvou berušku. Nechci dokonce udělat kříž za tím vztahem nevztahem s mužem nemužem. A marně se ptám: Proč všichni toužíme být k sobě upřímní a nemůžem?...